Osudy výsadku KOMENSKÝ


Tento příběh se odehrál několik měsíců před koncem Druhé světové války, kousek za Městečkem Trnávkou. Dlouho v něm bylo mnoho nejasností a dohadů. Knížka historiků Jitky Gruntové a Františka Vaška je po několikaletém výzkumu v dostatečné míře objasnila i když ještě někde zůstávají bílá místa. K různým kolujícím výkladům přidávám zde svůj stručný souhrn tehdejších událostí, opírající se převážně o fakta uvedené ve výše jmenované publikaci.



Leden 1945. Mrazivá noc v posledním roce války. Chvilku po půlnoci z 21. na 22.ledna 1945 přeletěl napříč Severomoravským úvalem letoun. Byla to verze osvědčeného typu DC-47 (Dakota) licenčně vyráběného v Sovětském svazu pod názvem Li-2. Letoun startoval před dvěma hodinami v Rzeszově. Cestou na východ byl nad průmyslovým Slezskem nucen manévrováním uniknout německému světlometu. Nyní posádka marně hledala záblesk ohně, který by prozradil její cíl.

V kabině letounu bylo připraveno deset výsadkářů čekajících na pokyn k seskoku. Na sobě vojenské vatované obleky nebo kožíšky, pod nimi vojenské uniformy. Složení skupiny bylo v té době dost neobvyklé. Kromě sovětských výsadkářů zde byla čtyřčlenná německy hovořící skupina. Byli to původem českoslovenští občané, kteří se různými cestami ocitli v Sovětském svazu. Jejich účast v této akci měla svůj účel podtržený tím, že velitelem a komisařem výsadku byli právě dva z nich.

Týden před tímto letem se po několikaměsíčním čekání pohnula fronta usazená na východním břehu Visly mohutnou ofenzívou směřující k Berlínu. Postup v polských rovinách byl rychlý a vzbuzoval naděje na rychlý konec války. Snaha přispět k vítězství vyburcovala věšinu vojáků k největšímu nasazení. Doba ke konání velkých činů, k plnění heroických komsomolských závazků. Na jejich konci bývala často hrdinská smrt. V této atmosféře se u 1.Ukrajinského frontu formovala výsadkářská skupina pro poslední akcí tohoto druhu na našem území.

O této akci bylo a je mnoho neznámého. Problém byl již se jménem této operace. Byla označována jako BORKAŇUK II, jménem velitele jako GUSTAV SCHNEIDER, také jako KAMINSKI a až po pátrání v archivech v Kyjevě se název ustálil na správném označení KOMENSKÝ. Nebyl jistý počet účastníků, nebyla známa mnohá jména a radista výsadku byl někdy změněn na radistku. Zdá se že do tvořených legend zasahovala fakta z jiných událostí z blízkého okolí. Např. obec Banín je spojen se smrtí účastníka výsadku MAYER, výsadkářka, dokonce velitelka s výsadkem JANKO u Lázku. Mnoho nejasností bylo způsobeno zpočátku nekritickým přijetím popisu událostí, jak je zveřejnila ošetřovatelka jednoho z parašutistů brzy po válce. Některé nejasnosti přetrvávají do dneška. Vraťme se ale k situaci ve druhé polovině ledna posledního roku války.



Na severní část okupované republiky původně mířily jednotky 1.Ukrajinského frontu, který měl za úkol i průzkum oblastí budoucích vojenských operací. Vytýčením hlavního směru útoku na Berlín však byl 1.front tohoto úkolu zbaven a vysílání průzkumných jednotek do týlu nepřítele přešla na 4.Ukrajinský front který operoval jižněji. Ke změnám došlo právě v době přípravy výsadku, který hodláme sledovat. Probíhající změny v kompetencích možná měly své důsledky na průběh celé akce.

Výsadek se skládal z těchto mužů:

Velitel: Gustav Schneider.
Velitel štábu: Ivan Kiril Čerepenko.
Komisař: Robert Reich.
Náčelník zásobování: Ivan Jefimovič Borisjuk.
Lékař (zdravotník): Venjamin Iljič Kolmogorcev.
Velitel čety: Konstantin Pavlovič Jegorov.
Starší radista: Nikolaj Vasiljevič Rudov.
Radista: Grogorij Juljevič Gurevič.
Vojín: Helmuth Morche.
Vojín: Rudolf Walter.
V letounu je doprovázel R.Wöhl, také sudetský Němec.

Velitel Gustav Schneider již měl svou zkušenost. Před šesti měsíci se zúčastnil výsadku Sněžinského na Slovensku. Je možné, že i velitel štábu Čerepenko podobnou akcí prošel. Všichni účastníci z německy hovořící skupiny byli absolventy partyzánských kurzů a jistě tak tomu bylo i u sovětské části výsadku. Spolu se však obě skupiny setkali teprve tři dny před odletem na letišti v Rzeszowě.

Výsadek byl určen k rozvíjení partyzánského boje a průzkumu v oblasti Svitavska a Moravské Třebové. Složení skupiny napovídá, že měla operovat v německy hovořící oblasti. Předpokládala se aktivace německy hovořících antifašistů a jejich zapojení do výzvědné a sabotážní sítě. Jak již bylo uvedeno, KOMENSKÝ byl 1.UF vyslán jako poslední a zdá se že poněkud uspěchaně. Možná za tím stála snaha na urychlené pomoci jinému výsadku.

1.října 1944 byl tímto frontem vysazen na okraj výcvikového prostoru SS u Ruprechtova na Vyškovsku výsadek JERMAK. Během stálého pronásledování se rozdělil na několik částí a protože mnoho materiálu ztratil hned zpočátku, potřeboval materiální i personální pomoc. Podle svědectví bývalého partyzána Ladislava Tesaře, byla zástupcem velitele konické skupiny JERMAK Fursenkem vyslána skupina partyzánů pro přípravu signálního ohně pro přistání parašutistů u Horního Štěpánova právě 21.ledna 1945. Oheň byl zapálen ale žádné letadlo nebylo zjištěno.

Mohlo se jednat o námi sledovaný letoun? Budeme to předpokládat. Důvodem neúspěchu mohla být chyba navigátora letounu. Letoun totiž musel unikat světlometu, který se jej snažil zaměřit. Pravděpodobně k tomu mohlo dojít někde v blízkosti silně střežené průmyslové aglomerace v okolí Ostravy nebo již dříve při přeletu fronty. Opravený kurs po manévrech letounu již nemusel mířit přímo k cíli.

Pondělí,22.ledna 1945.



Trochu spekulujme o dění v kabině posádky. Rovina Hornomoravského úvalu, snad i se stuhou Moravy pro navigátora znamenala, že cíl výsadku bude blízko. Snaha zahlédnout v potemnělé krajině signální oheň však byla marná. Po ostrůvcích temných lesů se pod letounem objevilo bezlesé příkopové údolí Boskovické brázdy. Tehdy pravděpodobně posádka zjistila, že přeletěla cíl a vzdala se pátrání po signálním ohni. Změnila kurs k severu. Letoun proletěl v blízkosti Šnekova, kde ho slyšel tamní hostinský. Přelétal další les, když někdo z posádky za ním uviděl vhodné místo. Asi dvoukilometrovou planinu v blízkosti lesa. Protože návrat s výsadkem a materiálem nebyl žádoucí, ozvala se signalizace k seskoku. Deset mužů a čtyři padákové pytle s nákladem materiálu opustilo během minuty letoun. Seskočili do mrazivé a temné krajiny. Měsíc v první čtvrti zapadl před několika minutami.Bylo pondělí, 22.ledna 1945, třicet pět minut po půlnoci.

Tento letoun prý unikl pozornosti německé hlásné služby, ale z nějakých důvodů, snad zachycené trasy jiných letounů, byla tato oblast v hledáčku bezpečnostních služeb. Členové hlásné služby telefonicky hlásili do ústředí různé noční osamělé letouny které měly v doslechu. Na základě jejich hlášení se rekonstruovala jejich trasa. Osamělý půlnoční let nad Svitavskem však mohl být zpozorován a nahlášen i mimo oficielní hlásnou službu. Jestliže jej zaslechl hostinský ve Šnekově, určitě jej slyšelo dostatek různých hlídek ve Svitavách a v okolí. Každopádně byl již v noci upozorněn zemský úřad v Moravské Třebové o možném výsadku v prostoru Lanškroun - Moravská Třebová - Letovice.



Červené značení:
Tenká čára : Předpokládaná trasa letu
1 - Červená silná čára : Předpokládaná linie výsadku o délce 1km (při rychlosti 35m/s = 126 km/hod shozeno 14 padáků po 2 sekundách = 980 m). Pádová rychlost DC47 je cca 30m/s.U Li-2 to bude podobné.
Délka mohla být i delší vzhledem k problémům s úzkými dveřmi letounu Li-2, popisovaným v literatuře (ŠOLC). Při bezproblémovém seskoku desetičlenné skupiny CHAN s nákladem z letounu DC47 dvěma dveřmi byla tato linie dlouhá 1 km. Skupina se poměrně rychle sešla za čtvrt hodiny.
2 - Předpokládaná trasa dvou výsadkářů k domku Jan Rohatsche.
3 - Místo shromážděním výsadkářů.
4 - Odpočinek na Janůveckém čihadle.
5 - Hostinec Bruno Hockla v Dolní Rudné.
6 - Dům paní Sequensové.
7 - Neznámo kde poblíž tohoto prostoru strávili parašutisté celé úterý 23.ledna 1945.

Modré značení:
1 - Domek Jana Rohatsche.
2 - Četnická stanice v Březové.n.S.
3 - Četnická stanive v Křenově.
4 - Šachta dolu v Janůvkách.



Byl to mistrovský kousek. Výsadkáři a náklad dopadli na planině dlouhé asi dva kilometry, vpředu a vzadu ohraničené lesem, vlevo v zalesněném údolí vesnice Pohledy, vpravo les, který několik desítek metrů od okraje přecházel ve strmý svah pokračujícího Hřebečského hřbetu. Šťastným seskokem si vybrali poslední kousek štěstí. Hned nato se dopustili velké chyby.



Letní pohled na dopadovou plochu výsadku.

Pohled od severozápadu. Dopadová plocha je těsně pod lesem na obzoru. Lesíky vpravo skrývají domy ve vesnici Pohledy.



Kolem jedné hodiny v noci vzbudili ve vesnici Pohledy sedmdesátiletého Jana Rohatsche dva muži. Lámanou němčinou se ho ptali na jméno obce a zda jsou v protektorátu. Také požadovali nějaký tabák. Ten, co donesl odmítli a po zjištění, že jsou v Sudetech, chtěli vědět kterým směrem a jak daleko je Protektorát. Po sdělení že to je asi dvě hodiny cesty na jih, jim také na jejich dotaz, zda je v obci vojsko, odpověděl že ano -„Ja,Volkssturm". Poté dva cizinci odešli. Jan Rohatsch šel probudit svého souseda Antonína Olberta a řekl mu o cizincích, které považoval za partyzány nebo parašutisty. Olbert začal budit muže místní domobrany - Volkssturmu. Tak začalo několikadenní pronásledování výsadkářů, které se rozrostlo v jednu z největších ozbrojených akcí sudetoněmeckého obyvatelstva na sklonku války.

Parašutisté se dokázali sami prozradit půl hodiny po seskoku. Za tu dobu se nemohli v temné noci ani stačit sejít a najít materiál. Natož se alespoň pokusit o orientaci. S informací, že jsou v Sudetech a ve vsi jsou vojáci spěchali zpět. Zdá se, že dalším plánem se stal útěk do Protektorátu bez ohledu na zásobníky ponechané na místě. Teplota pod mínus deset stupňů, poletoval sníh, šance na únik byla.

V Pohledech se zatím budili příslušníci domobrany a mobilizaci rozšířili i na blízkou Horní Hynčinu. Odtud místní velitel Emil Löfler vyrazil mrazivou nocí s písemným hlášením o události na četnickou stanici v Březové, kam ji dopravil ve tři hodiny ráno. Pro jistotu ještě poslali další hlášení četnické stanici ve Křenově po mlékaři, který na stanici dojel o půl deváté dopoledne.



Horní část vesnice Pohledy (tehdy Fohler) dnes.


Pohledy se zatím probouzely do pondělního rána.S rozedněním jel Sedlák Adolf Knötig vyvézt hnůj na svůj pozemek který měl v místě seskoku a našel několik padáků. I příslušníci Volkssturmu se již odvážili vydat po stopách neznámých nočních hostů a narazili na padáky a balíky s nákladem. Nalezené věci zajistili a uschovali v blízké stodole.

Okresní velitel německého četnictva v Moravské Třebové, kapitán Richter, byl informován již v noci stanicí v Březové. Brzy dopoledne dal rozkaz oddílům Volkssturmu v obvodě Křenov k obsazení prostoru, kde předpokládal ukryté parašutisty.

Výsadkáři se shromáždili na pokraji lesa v dolíku, kde se těžila hlína. Ze čtyř nákladových balíků odtáhli do lesa dva, dva další nenašli a nechali je včetně osobních padáků na místě dopadu. Ani z nalezených balíků příliš nákladu nepobrali. Rozhodli se pro okamžité opuštění prostoru a vyrazili po lesní cestě k jihu. Pravděpodobně ještě za tmy se dostali na silnici od Pohledů ke Křenovu, šli asi půl kilometru po ní a pak po mírném hřbetu zabočili znovu na jih, na Janůvecké čihadlo. Možná měli za to, že již překročili hranice Sudet, možná je již zastihlo svítání a přinutilo k zastávce a odpočinku.

Po poledni bylo německé četnictvo připraveno k pronásledování neznámých cizinců. S příslušníky Volkssturmu šel por.Lohnke s kpt.Richterem po stopách od hliníku na okraji lesa k jihu. Na lesní cestě se jim stopy ztratili. Pátrali po nich dál na okrajích silnice ke Křenovu a byli úspěšní. Našli pozůstatek stop na odbočce k Janůveckému čihadlu. Bylo půl páté a slunce zapadalo. Přesto vytvořili dvě pátrací skupiny a pokračovali v pronásledování. Po několika desítkách minut narazili na čtyři celty a opuštěnou vysílačku. Překvapení výsadkáři stačili zmizet. S přicházející nocí bylo pátrání přerušeno.



Modré značení:
5 - Obsazení prostoru Volkssturmem.
6 - Pronásledování výsadku od místa shromáždění.
7 - Skupina nadučitele Stindela.
8 - Skupina por.Lohnka.
9 - Shromažďování ozbrojených sil četnictva, Volkssturmu a Jagdkomanda v Dolní Rudné.
10 - Sledování stop od Hocklova hostince.



Možná se spoléhali na blížící se soumrak a nečekali takovou důslednost od pronásledovatelů. Opuštění jejich útulku muselo být rychlé za cenu ztráty jedné z nejdůležitějších věcí-vysílačky. Nikde není zmíňka, že by u vysílačky byla nainstalovaná anténa. Její odstranění by zabrala mnohem více času než sebrání kufříku s vysílačkou. Z toho se dá soudit, že se o spojení nepokoušeli. Byla to již druhá ztracená vysílačka. První zůstala s nákladem zbraní, munice a výstroje v nákladních balících. I ztráta celt byla v jejich podmínkách bolestná. Jistě později scházely.



Krátkovlná stanice SEVER, váha 2 kg, se zdroji 10 kg.
s 12 m anténou a protiváhou dosah 600-800 km.
Pravděpodobný typ vysílačky parašutistů.



Měsíc v první čtvrti jim svítil na útěk z Janovického čihadla po lesní a polní cestě k jihu, k Protektorátu. Obloha se vyjasňovala a teplota klesala pod mínus deset stupňů. Cesta je vedla přes údolí k Dolní Rudné. Snad měli pocit že by už měli být mimo Sudety. Potvrdil jim to člověk, kterého potkali v polích u Dolní Rudné. Prý obhlížel polnosti; v noci dost neobvyklé. Mluvil česky, vydával se za Čecha a ochotně je zavedl do hostince Bruno Hockla ve vsi. Pak se vytratil a svůj úlovek šel oznámit starostovi. Bylo kolem šesté hodiny večerní.

Místní občan, šedesátiletý Josef Wölfel, se o tom dozvěděl a ucítil příležitost vykonat hrdinský čin. Ozbrojil se a vyrazil do hostince výsadkáře zatknout. Ti měli na dvoře dvoučlennou hlídku, která Wölfla potupně odzbrojila a spolu s ostatními ihned opustila hostinec. Vydali se znovu do mrazivé noci, tentokrát k východu.

Josef Wölfel svůj boj nevzdal. Vsedl na kolo a zimní nocí ujížděl k šachtě v Janůvkách. U telefonu měl službu naddůlní Alois Schebela a ten vyhledal hlídku Volkssturmu v Janůvkách. Místní domobranci měli poplach. Wölfel pokračoval dále do Křenova, kde případ osobně ohlásil na četnické stanici. Ani starosta Dolní Rudné nelenil a přítomnost parašutistů hlásil policejní stanici v Moravské Chrastové, a ta ji ohlásila do stanice v Boskovicích. O pomoc bylo požádáno Jagdkommando v Letovicích.

Desítka výsadkářů hledala další pomoc. Zdá se, že povinný třídenní příděl potravin, který měl mít každý výsadkář při seskoku u sebe, nebyl zdaleka naplněn. A přežít venku o hladu a žízni krutý noční mráz není jednoduché. Stoupali pěšinou nahoru, prošli lesem a sešli k vesnici v údolí. Bylo to něco přes dvě hodiny rychlého pochodu. Okrajem vesnice přešli cestu na zalesněnou stráň a vyhlíželi vhodné stavení pro přespání a zásobení. Byli ve Šnekově, na samých hranicích Sudet.

V Dolní Rudné se zatím shromáždily desítky mužů z útvarů četnictva, Volkssturmu a Jagdkomando z Letovic. Pustili se po stopách pronásledovaných. Noční tma je však nakonec přinutila pátrání přerušit.

Dům na okraji Šnekova patřil Marii Sequensové (Rzehorzové), její manžel, voják, sloužil mimo domov. Někdy po osmé hodině se v jejím domku objevilo deset mužů ve vaťácích a kožíšcích se samopaly a požádali o jídlo a nocleh. Paní domu přinesla chléb a uvařila kávu. Do večerní hostiny náhle vstoupil další muž. Byl to válečný invalida bez jedné ruky. Bratr paní Sequensové, Arnošt Langer, který k ní chodíval na noc přespávat, protože jeho sestra se bála být v noci v domku na okraji lesa sama. Nezbylo mu, než se této večeře zúčastnit. Parašutisté zde zůstali více než hodinu. Ohřáli se, něco pojedli a hovořili. Ta hodina mohla být pro další osud výsadku důležitá.

Pravděpodobným posláním velitele Gustava Schneidera byla aktivace místního odboje mezi německou menšinou. Již první jeho mise označená jako SNĚŽINSKIJ na Slovensku měla za cíl zakládání místních ilegálních Národních výborů za účelem rychlého převzetí moci po porážce fašistů. Nyní měl jedinečnou možnost rozhovoru s válečným invalidou, proletářem, kterému mohl nastínit další vývoj války a navrhnout případnou spolupráci s partyzány. Rozhovor se vedl v němčině a zřejmě vedl nejméně k tomu, že celá skupina ustoupila od původního požadavku na nocleh a pokojně se vydala do mrazivé noci. Mnoho proviantu si od paní Sequensové neodnesli, protože ještě této noci provedli zásobovací akci u šnekovského rolníka Effenbergera. Ten akci neprodleně nahlásil na pohraniční stanici v Březině.

Adolf Langer měl o čem přemýšlet. Nakonec opustil domek své sestry a šel se svěřit místnímu četaři Volkssturmu, Jindřichu Richterovi. Ten jej poslal k hostinskému Reinholdu Hashkemu s příkazem oznámit vše četnické stanici v Křenově. Tak hostinský Haschke sednul na kolo a v mrazu a sněhu se vydal do Křenova, kam dorazil ještě před půlnocí. Stopa po výsadkářích, opuštěná nad Dolní Rudnou, byla opět nalezena.

Úterý 23.1.1945.



Pátrací mašinerie se rozbíhala. Podle zpráv od Langera a Effenbergera odešli hledaní muži směrem na Bělou, bylo tedy třeba rozšířit pátrání i v protektorátním prostoru. Ještě v půl třetí ráno to bylo oznámeno četnické stanici v Jevíčku. Bylo vyrozumněno gestapo v Brně, německé i protektorátní četnické stanice v okolí a také neuniformovaná část kriminální policie. Již v noci se rozjelo pátrání v oblasti Velké Opatovice - Jevíčko stíhacím oddílem z Letovic. Ti se také ráno vydali po stopách ze Šnekova. Vedl je znalec místního terénu, horník Reinhold Hiese, až do Bělé, kde na kopci zanechali hlídku s kulomety. Odtud stíhací oddíl pátral dále, ale na výsadkáře již tento den nenarazil.



Modré značení:
Ze Šnekova se bezvýsledně vydala po stopách parašutistů stíhací skupina z Letovic.



Kde se tento den výsadek nacházel není známo. Od odchodu ze Šnekova měl více než šest hodin na to, aby unikl v temné části noci přes Boskovickou brázdu do lesů u Kladek, kde operovala část partyzánské skupiny JERMAK. Obsazování prostoru u Jevíčka se teprve organizovalo. Buď o této možnosti nevěděli, nebo záměrně nechtěli jim známý prostor opustit. Možná přecenili sílu a organizační schopnosti jejich pronásledovatelů a odpočívali. Možná měli slíbenou spolupráci s Langrem a čekali v blízkosti Šnekovic. Spolupráce se však nekonala. Dali o sobě vědět až příští den.

Středa 24.1.1945.



Osada Malonín leži na silnici z Březiny do Bělé u Jevíčka. Na dolním konci Březin stála pohraniční závora a Malonín s Bělou již leželi v Protektorátu. Na začátku osady od Březin stála obecní pastouška, kterou obývali manželé Švancarovi s dětmi. Kolem druhé hodiny ranní je navštívílo deset ozbrojených mužů. Jeden z nich je česky poprosil o přespání. S tím jim Švancarovi nemohli vyhovět. Pro deset lidí nebylo v pastoušce místo. Nabídli jim jídlo a onuce do bot. Několik hodin se hřáli v lidském obydlí. Střídavě jeden z nich držel stráž na dvorku. V pět hodin ránu domek opustili. Buď po vlastním uvážení o bezpečnosti tohoto místa, nebo z pocitu ohrožení z ranního ruchu na silnici do Březin. V pět ráno již lidé vyráželi za prací. Tak jako jejich hostitel. V pět ráno odjížděl na kole za prací do Moravské Třebové. Pro parašutisty to nebylo klidné místo k pobytu. Prý měli se Švancarovými domluvu, že je mají za nějakou dobu ohlásit. Zřejmě si věřili, že mohou úspěšně uniknout.

Desetičlenná skupina výsadkářů tak v pět hodin ráno odešla za dům u lesa a tam se, podle pozdější výpovědi velitele štábu Čerepenka, rozdělila. Jak se rozdělila není známo. Téměř jisté ale je, že se od nich oddělil Čerepenko. Jeho další pohyb je neobjasněn. Část výsadku přešla přes potok a silnici na Zadní horu a další část pravděpodobně odešla zpět k Janůvkám.



Červené značení:
8 - Švancarův domek na okraji Malonína. Do něj se ve dvě hodiny v noci uchýlilo deset parašutistů.
10 - Od Švancarů možná část parašutistů odešla k Janůvkám.
11 - Jiná část odešla někam přes Zadní horu.¨
12 - Místo, kde byl zraněn a zajat komisař Reich.
13 - Pravděpodobný únik ostatních parašutistů.
14 - Místo, kde se parašutisté shromáždili.

Modré značení:
12 - Bezvýsledné sledování stop parašutistů.
13 - Obsazení silnice Dlouhá Loučka - Přední Arnoštov Volkssturmem a četníky.
14 - Obsazení cesty Zadní Arnoštov - Bělá četníky aspiranty ze Zábřeha.
15 - Obsazení silnice Bělá - Březiny Volkssturmem a četníky.
16 - Mimořádná úřadovna Jagdkomanda z Letovic ve škole v Bělé.
17 - Noční sledování stop parašutistů k Janůvkám.




Obsazování prostoru německým ozbrojeným aparátem zatím pokračovalo. Po poradě u landráta Hausnera v Moravské Třebové byly povolávány další posily. Četnická škola v Zábřeze (sídlila v někdejších kasárnách) poslala šedesát četníků s několika služebními psy. Během dne byly obsazovány cesty od Dlouhé Loučky k Přednímu Arnoštovu a z Březin do Bělé příslušníky Volksturmu a četníky. Zábřežská četnická škola pak obsadila cestu od Zadního Arnoštova k Bělé. Do akce se kromě již přítomného Jagdkommanda z Letovic zúčastnili také přislušníci brněnského a opavského gestapa. Kromě obsazování cest příslušníci Volksturmu pročesávali krajinu. Protektorátní četnická stanice v Jevíčku poslala četníky Dřímalku a Chytila. Chytil a jeho pes Per s německými četníky sledoval stopy parašutistů po odchodu od Švancarů. Nebyli úspěšní. Na kopci nad lesem stopy ztratili. Obkličování se soustředilo na Zadní horu. Příčinou mohlo být to, že někteří z ranních chodců z Bělé do Březin spatřili neznámé muže směřující tímto směrem. Takové hlášení údajně podal Ervin Hikl, majitel pily u této silnice. Jagdkomando z Letovic si zřídilo svou mimořádnou úřadovnu v blízké budově školy v Bělé.

Po odchodu parašutistů Julie Švancarová zůstala v pastoušce sama s dětmi. Manžel odjel v pět ráno do práce. Vzpomněla si na ruskou manželku obchodníka Kirchnera v Bělé a kolem osmé hodiny se s ní šla poradit. Poradila obrátit se na hajného Tursu, ten však nebyl doma. Po cestě zpátky k domovu byla upozorněna, že ji shání gestapo. Noční návštěva již tedy byla prozrazena. Zamířila do hostince u Kubitů kde byl telefon a požádala hostinského, aby přítomnost parašutistů nahlásil na protektorátní četnickou stanici v Jevíčku. Julie Švancarová a její soused Bubeník byli zadrženi. Odpoledne byl při návratu z práce zadržen na hraničním přechodu v Březině i Josef Švancara. Paní Švancarová byla po dvou dnech výslechů ve škole v Bělé propuštěna. Oba muži po nich byli převezení do Brna.

Ta část skupiny Komenský, která se pohybovala někde u Zadní hory, zjišťovala, že nebude snadné projít. Pokud měli záměr přejít Boskovickou brázdu, museli na všech směrech narážet na známky obkličování. Chtěli ovšem přejít bez náčelníka štábu s mapami a zbytku skupiny která měla jít k Janůvkám? Nebo ještě chtěli dát šanci hypotetické spolupráci s německými antifašisty, aniž měli představu o velikosti a důslednosti stíhací akce? S pokračujícím dnem a hlukem rozmisťovaných jednotek se vše změnilo na únik před pátrači z Voksturmu. Během dne se jim to dařilo. Přicházející noci však chtěli využít k úniku. Ne do jiného prostoru, ale nejspíš zpět ke zbytku skupiny u Janůvek.

Na cestě z Malonína do Březiny byl mimo příslušníků SS z Letovic přítomen také kriminální asistent gestapa v Brně Gerhartd Schrott. Rodák ze Šternberka, účastník mnoha protiodbojářských akcí, ve kterých jako ing.Zlámal působil jako provokatér. Výborný střelec. Již za tmy, možná jen za svitu měsíce, postřehl pohyb mezi ostrůvky lesa na stráni Zadní hory. Jeho střelba do tohoto místa byla úspěšná. Oblehatelé zaslechli výkřik raněného.

Do lesnaté a temné stráně se k ozbrojenému raněnému muži nikomu nechtělo. Raněný volal německy o pomoc a střílel z pistole k označení své polohy. Za dvě a půl hodiny na místo dojel SS Standartenführer Prof. MUDr.Walter Marquort, muž s velmi temnou kariérou, lékař gestapa v Brně a vězeňský lékař v Kounicových kolejích. Teprve pak byl raněný vyhledán. Ležel ve sněhu v polozmrzlém stavu s průstřelem stehna. Byl oblečen v uniformě československé armády a v nalezeném průkazu bylo jméno Robert Reich. Komisař výsadku KOMENSKÝ.

Raněného snesli na cestu a uložili na korbu nákladního auta a triumfálně odvezli do školy v Bělé. Tam raněný absolvoval první výslech, při kterém doznal, že skupina je ozbrojena samopaly, má ještě jednu vysílačku a nemá jídlo. Že od minulé noci postrádají jednoho muže. Následující ráno byl převezen do Kounicových kolejí v Brně. Protože svět je malý, raněný výsadkář i řidič sanitky ve službách SD se navzájem poznali. Robert Reich si jako malý hoch hrával v Brně s chlapci bývalého řidičova zaměstnavatele.



Cesta z Březiny do Bělé.Po levé straně cesty je Zadní hora. Vzadu osada Malonín.
Malonín je součástí Bělé. Pastouška, kde bydleli Švancarovi, tehdy stála asi v těchto místech po pravé straně cesty.




Hugo Römer, kriminální rada a velitel shromážděných ozbrojených sil, viděl příležitost k vítěznému dokončení této honičky. Z výslechu již znali přesný počet výsadkářů a jejich stav. Přizván byl opět horník Reinhold Hiesel, znalec místního terénu, který pronásledovatele vedl po čerstvých stopách od Zadní hory. Ztratili je u Janůvek a pátrání odročili na ráno. Možná se jim moc nechtělo v noci pročesávat lesní terén.

Čtvrtek 25.1.1945.



Již tři dny se v mrazivém počasí plahočili sněhem po kopcích rozrytých sondami starých horníků, hladoví a žízniví. V teple lidského příbytku strávili sotva několik hodin. Na jejich výkonu to muselo být znát. Přesto znovu vyrazili lesem a pak zasněženým polem tak, aby prošli mezi Křenovem a Šnekovem. Bezlesý úsek museli projít ještě za tmy.Snad již za světla vystoupali na oblý vrch Kraví hory a v dálce viděli nadějný lesní komplex kolem Hušáku. Pod sebou uviděli sráz opukového lomu a pod ním, dole v údolí, polní cestu kde panoval čilý ruch jednotek, které ji obsazovali. Viděli, že tudy neprojdou.



Červené značení:
15 - Parašutisté se snažili uniknout od Janůvek na východ přes Kraví horu.

Modré značení:
18 - Po jejich stopách vyrazila pátrací skupina s velitelem Jagdkomanda Letovice Schmöckelem.
19 - Obklíčení východní a severní strany Kraví hory ozbrojenci z Volksturmu, četnictvem,SD a SS.



Ozbrojený doprovod ruských zajatců, vedených na každodenní práci v dolu Janůvky, narazil kolem páté hodiny ranní poblíž lesní cesty na čerstvé stopy. Našel je také dozorce Alois Schebela a horník Edmund Weis u šachty cestou do práce. Stálá služba Volkssturmu u telefonu v kanceláři šachty vyhlásila poplach a její příslušníci obsadili cestu Janůvky - Horní Rudná. Strojník Reinhold Blaschke také hlásil nalezené stopy, ale opačným směrem - na východ. K vyřešení otázky kterým směrem výsadkáři unikli se Schebela a horník Edmund Weise, ozbrojený flobertkou, vydali ověřit, jak daleko vedou stopy které našel Blaschke. Po asi kilometrovém sledování usoudili, že to je správný směr. Vrátili se zpět do kanceláře šachty a podali hlášení.

V pět hodin ráno byl také probuzen český četník Emil Chytil, psovod z četnické stanice Jevíčko a byl zase odeslán se svým psem jménem Per do akce v Janůvkách. To ráno se zde soustředilo mnoho příslušníků vojska a četnictva včetně vysokých hodnostářů. Po návratu Schebely a Weisse z výzkumné výpravy se po stopách k východu vydala skupina SS a četníků ze zábřežské četnické školy, vedená nadporučíkem Tillem. Ostatní jednotky Jagdkomanda, Volkssturmu, SD, SS a četníků z okolí uzavřely prostor mezi Křenovem, Předním a Zadním Arnoštovem. Východní část Kraví hory byla obklíčena, ze západu se blížila stíhací skupina. Do jejího čela odeslal velící nadporučík z Jagdkomanda Letovice Schmöckel četníka Chytila se svým psem Perem. Za ním šla skupina pěti Rusů. Ti spolupracovali s německým policejním aparátem jako konfidenti. Teprve potom šel velící nadporučík se svými muži. Per a jeho psovod tedy měl tu „čestnou povinnost" pronásledované najít a popřípadě schytat první ránu.

Výsadkáři se rozhodli schovat nad starým opukovým lomem v hustém podrostu na okraji mýtiny. Sníh je zrazoval. Bylo zřejmé, že dříve či později budou nalezeni. Nezbylo jim než čekat. Možná sledovali cestu v údolí, plnou četníků a lidí, kteří místo zakládání ilegálních národních výborů zde odhodlaně stáli s páskou Volkssturmu na rukávech. Čekali několik hodin. Přešlo poledne a další hodina. Pak uslyšeli zaštěkání psa.

Stopy výsadkářů svědčily o jejich vyčerpání. Pronásledovatelé našli ve sněhu otisky pistole a samopalu. V lese za silnicí ke Křenovu narazili na místo, kde pronásledovaní odpočívali a našli jejich ztracenou dýku. Přicházeli k vrcholu Kraví hory, kde za mítinou byl hustý podrost a před ním ušlapaný sníh. Pes Per zaštěkal. Chytil zalehl a odvolal psa. Někdo z Němců spustil dávku ze samopalu, na kterou nikdo neodpovídal. Velící důstojník dal obklíčit podrost. Psovod Chytil a jeden Rus v německé uniformě museli jít k podrostu, kde však nikoho neviděli. Došli k cestě vedoucí napříč podrostem a tam někdo zleva začal po psu střílet. Chytil opět zalehl, odvolal psa a odplížil se do vysokého lesa. Jeho úloha skončila.

Obkličování houští Volkssturmem a německým četnictvem trvalo nějakou dobu a bylo ukončeno prudkou střelbou a házením granátů do výsadkářského úkrytu. Střelba trvala asi hodinu. Finále bylo provedeno vhozením několika ručních granátu a po nich ticho. Z podrostu bylo vytaženo šest zkrvavených těl v zimních uniformách. Jeden z nich jevil známky života, rusky volal mámu. Ostatní již nežili. Zraněného začal okamžitě vyslýchat ruský konfident v civilu. Naložili jej na sáně a odvezli do Křenova. Další dva mrtví parašutisté byly nalezeni pod lomem.



Opukový lom na Kraví hoře v létě. Nad ním byl poslední úkryt parašutistů.



Mrtvá těla byla odtažena na severní okraj lesa, svlečena z uniforem a druhý den polští zajatci , pracující u starosty Předního Arnoštova, našli poněkud níže místo kde bylo možno vykopat společný hrob a těla tam uložili. Dnes je v těchto místech, na okraji lesa nad Předním Arnoštovem, upravené pietní místo s pomníkem.



Hromadný symbolický hrob sedmi parašutistů pod Kraví horou s památníkem.



Těžce zraněným parašutistou byl pravděpodobně dvacetiletý starší radista Nikolaj Vasiljevič Rudov. Zemřel - prý tam byl popraven na lůžku - v nemocnici v Moravské Třebové o necelý měsíc později, 20.2.1945.

Poslední a snad největší hromadné vystoupení ozbrojených složek a Volkssturmu na Svitavsku bylo uzavřeno hlášením velitele pořádkové policie, datované k 25.1.1945 v 16.hodin: „Boj s parašutisty na výšině 565 u Křenova, po 2 1/2 hodinovém boji bylo zastřeleno 7 parašutistů a 1 těžce zraněn a odvezen do nemocnice v Moravské Třebové. Ukořistěno bylo 7MP, 8 pistolí, munice, výbušniny. Vlastní ztráty nebyly".

Poslední z výsadku KOMENSKÝ.



V pátrání se však pokračovalo. Jeden parašutista byl ještě stále na svobodě. Soustředili se na prostor kolem Bělé, kde se skupina zřejmě skrývala po celý den v úterý 23.ledna a kam se alespoň cást z nich vrátila ještě za tmy od Švancarů. Měli úspěch, protože se jim tam podařilo najít třetí vysílačku. O dalších úspěších v pátrání není nic známo.

Náčelník štábu výsadku, Ivan Kirilovič Čerepenko však zátahu unikl. Jeho pozdější výpověď i výpovědi jeho zachránců jsou natolik nejisté, že jeho další aktivity nejsou zcela vysvětleny. Pokud byl u Švancarů ještě přítomen, ale Robert Reich již navečer vypověděl, že jeden z nich je od poslední noci postrádán, je pravděpodobné, že Čerepenko se od ostatních oddělil ještě za ranní tmy tohoto dne, tedy po odchodu od Švancarových. Jeho vlastní popis boje s Němci natolik odporuje věrohodnějším popisům, že se dá usoudit, že se sice zdržoval nablízku, ale nebyl již s parašutisty ve spojení.

V den, kdy došlo k odloučení probíhalo velké pátrání zejména v oblasti Bělé. Les pročesávali i příslušníci Vokssturmu. Hlavní skupina vypátrána nebyla. Pravděpodobně tento den se Čerepenko musel před pátrači ukrýt ve staré hornické sondě, kde pod ledem byla voda.Tam musel setrvat po dobu, kdy mu silně prochladly nohy. Podle jiné verze mu nohy promrzly když se ve skrčené poloze skrýval ve sněhu pod smrčím. První verzi by mohla potvrzovat událost, kterou při poválečném výslechu uvedl Ervín Hickl. Když šel se svým otcem prohledávat terén, uviděl hlavu trčící ze sondy. Upozornil otce a ten mu nařídil o tom mlčet.



1 - Někde od Bělé se Čerepenko cestou převážně lesem dostal až k Chudobínu.
2 - Chudobín u Litovle. Zde hledal partyzány. Zjistil že jsou u Bouzova.
3 - Bouzov. Zde ho manželé Elgnerovi poslali do Vranové Lhoty.
4 - Vranová u Vranové Lhoty. Do boudy u lesa ho dovedl nějaký človék.
5 - Hraničky. Nakonec se jej ujali zdejší obyvatelé.




6 - Chudobín. Poblíž byla základna por.I.A.Labunského, náčelníka štábu paraskupiny TYRŠ. Spolupracoval se skupinou JERMAK. Dnes je tento Chudobín zatopen vodou Vírské přehrady.
7 - Horní Štěpánov. Zde očekávali shoz nebo výsadek partyzáni z konické skupiny JERMAK.
8 - Štěpánov nad Svratkou. Působiště hlavní skupiny JERMAK. Na Vysočině je ještě několik Štěpánovů.


Při teplotách které panovaly bylo omrznutí nohou bez možnosti rychlého ošetření velmi vážným zraněním. Proto jsou udivující další Čerepenkovy výkony. Stažení větší části jednotek po zásahu na Kraví hoře mu umožnilo proniknout přes Boskovickou brázdu do lesů někde u Hartínkova, kde hledal partyzánskou jednotku. Převážně lesnatým terénem se dostal až do Chudobína u Litovle. Vzdušnou čarou je to asi dvacet osm kilometrů od Bělé, Ve skutečnosti musel ujít po bolavých nohách něco kolem čtyřiceti kilometrů nesnadným lesnatým terénem.

Zde se dozvěděl, že partyzáni jsou někde u Bouzova. Musel se tedy vrátit a tentokrát šel asi dvanáct kilometrů zpět po silnici. V Bouzově ho manželé Elgnerovi poslali do Vranové Lhoty a cestou ho nějaký člověk vyvedl nad Vranovou Lhotu do hlídačské boudy a dal mu baterku a cigarety. Čerepenko však raději noc přečkal v lese mezi Hraničkami a Vranovou Lhotou teprve k večeru příští den, bylo to 2.února, požádal v malé osadě Hraničky v domě Františka Faltýnka o nocleh. Faltýnkovi ho převedli k Aloisi Pokornému a potom k Janu Frodlovi, který ho ukryl v seníku. V Hraničkách zůstal u těchto lidí až do konce války ošetřován Bronislavou Wolenskou, později vdanou Mackovou.


Osada Hraničky.




Podle jiného pramene jistou dobu pobýval v Bouzově u rodiny Volkmerovy. Nejmenovaný příbuzný (někdo od Elgnerových?) k nim Čerepenka přivedl ze Starého Pivovaru a Volkmerovi ho schovali na půdě hospodářského stavení. Odtud jej převezli na voze k ošetření do Vranové Lhoty, kde mu MUDr.Josef Simon amputoval prsty na nohou. Zda se ošetření dělo ve Vranové Lhotě nebo v Hraničkách není jasné. Popírá to ovšem cestu s neznámým průvodcem z Bouzova do hlídačské boudy nad Vranovem.

Zřejmě došlo i k setkání Čerepenka s partyzány oddílu JERMAK, ale zdravotní stav mu do konce války nedovolil se zapojit do jejich akcí. Po válce se s nimi vrátil do Sovětského svazu. Na místo posledního boje jeho výsadku se podíval až v roce 1960. Ke konkrétním dotazům ohledně této operace se nevyjadřoval.



Literatura:

Jitka Gruntová, František Vašek: Tragédie výsadku Gustava Schneidera. AUGUSTA, Litomyšl 2000.
Jiří Šolc: Za frontou na východě. Svět křídel, Cheb 2003;
http://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/vysadek-gustava-schneidera
https://www.valka.cz/Komensky-t46274
https://www.valka.cz/13181-Vysadkove-operace-cs-parasutistu-v-oblasti-Svitavske-a-Podorlicke-pahorkatiny
http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/zanik-paravysadku-komensky.html
https://www.lovecpokladu.cz/mista/m/operace-borkanuk-586
http://www.mzm.cz/terenni-pruzkum-v-miste-zaniku-paraskupiny-komensky/


Jan Kopa
leden 2022