|
Dubický rybník
Kdy, kde a co po něm zbylo.
|
Dubický rybník připomíná v dnešní době poměrně krátká ulice na konci vesnice, vedoucí k Bohuslavicím, s názvem Na Rybníku.
V bezprostřední blízkosti této ulice nepříjemně šplouchala voda naposledy v roce 1997 při t.zv. tisícíleté povodni.
Jinak je zde stejně sucho nebo mokro, jako v ostatních částech obce.
Nebylo tomu tak vždy. Téměř čtyřista let se v těchto místech proháněly ryby.
|
Historie
Bohuslav a rybník u Bohuslavic
Naše historické země byly ve středověku rybníkářskou velmocí. Ryba,hlavně kapr, postní jídlo s odbytem po celý rok, se v tehdejší době nemohla jednoduše skladovat a převážet na delší vzdálenost.Mnoho přírodních jezer nebo velkých řek zde, na střeše Evropy, není, zato je zde příznivý terén pro stavbu rybníků. Proto s postupující kolonizací krajiny vznikala síť rybníků (*3). Z roku 1397 je v písemných pramenech o majetkových převodech zmíňka o rybníku v blízkosti Bohuslavic u Zábřeha (*3,*4). Rybník v té době již existoval.Byl tedy založen dříve, možná brzy po založení Bohuslavic, někdy v polovině třináctého století.Legenda o založení Bohuslavic tvrdí, že zakladatelem byl rybář a správce rybníka,Bohuslav,žijící v usedlosti s pozdějším číslem popisným 1, tam kde je dnes bohuslavická hospoda.
Za povšimnutí stojí údaj z Palackého kroniky (*2), že vrchním lovčím (magistri venatorum) v "provincia olomucensis" byl v letech 1233 - 1234 Bohuslav a v letech 1230 - 1255 Beneda (později z Dubicka). Zastupovali tedy po dva roky tuto funkci společně nebo Bohuslav po jistou dobu nahradil Benedu ve funci ? Jistě se museli znát.
Mohl s ním dále spolupracovat po obdržení dubického panství a zmíněný Bohuslav mohl být lokátorem (zakladatelem) Bohuslavic a případně i správcem rybníka zásobujícího Benedovo dubické panství v souladu s bohuslavickou legendou. Jsou to ovšem jenom dohady.
Velikost a umístění rybníka u Bohuslavic neznáme.
Pokud by byl severněji Bohuslavic, ohrožoval by vesnici, na západ i na jih by byl rybník pravidelně zaplavován povodněmi z Moravy.Umístění východně od Bohuslavic se mi zdá nejpravděpodobnější. Mohl to být předchůdce pozdějšího dubického rybníka.
Jan a Jiří Tunkl
Teprve na samém konci středověku, s příchodem dravého podnikatele Jana Tunkla se zdejší kraj stal skutečným rybníkářským rájem.
Rod Tunklů se na Zábřežsko dostal přiženěním Jana Tunkla Drahanovského a jeho synovce Jana Tunkla Eichholze do Lesnice, někdy na konci husitských válek. Byl to do té doby neznámý zemanský rod. Stál na straně kalicha.
Jan Tunkl Drahanovský se oženil s Anežkou z Lesnice (1417 - 1437), vdovou po Albertovi z Lesnice (*8).Jejím otcem byl Vok III. z Holštejna(hrad v Moravském Krasu), moravský pán, účastník bratrovražedných moravských válek na Prokopově straně i loupežník cizích majetků (jako většina moravských pánů v té době). Albertova dcera a dědička, Eliška z Lesnice, se vdala za Jana Tunkla Eichholze, synovce Jan Tunkla Drahanovského.
V (*1) je u uvedeno, že Anežka i Eliška byly z Líšnice. Někde je psáno z Lehnice (Polsko).
Jednalo se však skutečně o Lesnici, kde v té době byly dva dvory svobodných zemanů. Albert byl vlastníkem jednoho z nich(*8).
Tunklové tak získali v r.1436 majetky v Lesnici ( mimo jiné i se dvěma menšími rybníky) a dnes již zaniklou ves Závořice u Postřelmova a později Kolšov.
Jan Tunkl Drahanovský koupil někdy před r.1442 zábřežské panství ( kam patřilo i Dubicko ) od Jiřího z Kravař a kolem roku 1450 získal hrad Brníčko.
Přes stálé finanční problémy cílevědomě pracoval na svém vzestupu. Dostal se do doprovodu nastávajícího císaře Fridricha III do Říma. Společně se svými syny Jiřím a Janem pomohli po boku Jiřího z Poděbrad císařovi z nesnází v roce 1462, kdy byl obklíčen vzbouřenými vídeňskými měšťany.Císař je odměnil privilegiem, potvrzujícím jejich stav korouhevního panstva (vyšší šlechta s výsadou vést své vojsko pod vlastní korouhví).Takový vzestup v kariéře těžce neslo staré moravské panstvo a dlouho trvalo než je přijalo mezi sebe.
Erb rodu Tunklů měl ve tmavomodrém štítu stříbrnou rybu , později zobrazovanou se zlatým obojkem.
Vlevo je nákres malého erbu Tunklů z Brníčka, vpravo ze Zábřeha.Ten má u ryby dvě ploutve po stranách navíc.
Po smrti Jana Tunkla Drahanovského se jeho syn Jan stal vlastníkem hradu Brníčko a Jiří vlastníkem těch obcí panství zábřežského, které nenáležely k hradu Brníčko. Jan na Brníčku zemřel v roce 1476 a brníčské majetky od jeho dědiců po roce 1479 odkoupil jeho bratr Jiří.
Zde je nákres plastiky přisuzované Jiřímu Tunklovi.Stál na straně Jiřího z Poděbrad a tím se ocitl na straně poražených v českouherských válkách českého krále s jeho zetěm Matyášem Korvínem. Musel se smířit s porážkou jeho strany v bitvě u Zvole, která se dotkla přímo jeho statků.Nejspíš pro zlepšení svého postavení neváhal bojovat i na straně svého bývalého nepřítele Matyáše v bitvě u Žvanovic (dnes Zwanowice u města Brzeg v Polsku) 12.10.1474. Olomoucký mír v r.1479 přisoudil doživotní vládu nad Moravou Matyášovi. Tunkl rezignoval na politické ambice a věnoval se plně svým podnikatelským aktivitám.
Pokračoval v díle započatém již jeho otcem a bratrem.Bezohledně zabíral pozemky svých poddaných, občas i svým sousedům, a zakládal na nich rybníky.
Abychom se vcítili do postavení našich předků v té době, je třeba si uvědomit, jakým zkouškám byli v té době vystaveni.
Po válkách markrabat Jošta a Prokopa,kdy si moravští pánové vzájemně loupili a drancovali majetky a plenili vesnice, a po válkách husitských, bylo znovu široké okolí popleněno v roce 1468 po bitvě u Zvole vojsky Františka z Háje ve službách Matyáše Korvína.A ještě větší pohromou bylo tažení stejného vojska v roce 1471 proti Jiřímu z Poděbrad do Čech, kdy opět došlo na plenění a pálení.Mnoho statků i celých vesnic zůstalo pustých.A před těmito zbídačenými poddanými Jiřího Tunkla stál úkol - postavit svému podnikavému pánovi celé soustavy rybníků.
Tak někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech patnáctého století vznikla u nás soustava vitošovského, hrabovského a dubického rybníka. Podle velikosti se dá předpokládat, že malý vitošovský rybník mohl sloužit jako třecí (násada plůdku), větší hrabovský jako výtažný (chov kaprů do dvou let) a největší dubický jako chovný (kaprový).
Takto se stavělo po celém Tunklově panství - na Zábřežsku, Bludovsku i u Šumperka.Náhrady za zabrané pozemky a za výnosy z nich se dubičtí a další dotčení dočkali až v roce 1489.
Jiří Tunkl zanechal na Zábřežsku výraznou stopu. Dopomohla mu k tomu jeho bezohlednost a pohrdání cizími právy.
To nakonec přispělo i k jeho konci.Český právník Viktorin Kornel ze Všehrd o něm napsal : "pro nespravedlivá obtížení a roboty zdvihše se, pana Tunkle, pána svého porazili, zranili a skoro i zabili, tak že jest vždy od toho zabití nevstávaje umřel".
Někdy se v této souvislosti hovoří o smrti Jiřího Tunkla v důsledku selské bouře. Mělo jít o první selskou vzpouru na Moravě a takto se dostala i do učebnic. Jde však o omyl připisovaný Palackému,který si špatně vyložil zprávu Viktorina Kornela ze Všehrd (*9).
Jiří Tunkl byl napaden šumperskými měšťany , kterým svévolně poškozoval jejich práva, ačkoliv měl město Šumperk pouze v zástavě od českého krále (nebyl jeho vlastníkem). Nešlo tedy o selskou vzpouru, ale o vzpouru měšťanskou. Tunkl byl při ní zraněn a na následky zranění zemřel v r. 1493.
Jeho syn Jindřich , který dosáhl hodnosti purkrabího pražského hradu a odstěhoval se do Čech, prodal svůj majetek na zábřežsku, včetně Dubicka a okolních obcí, Mikuláši Trčkovi ml. z Lípy na Lichtenburku dne 24.6.1510 (*1).
|
Kde se nacházel
Aretinova mapa zábřežského panství
Umístění rybníků na zábřežském panství je zobrazeno na dobové mapě z počátku sedmnáctého století, kterou nakreslil Paulus Aretinus, známý hlavně jako vydavatel mapy království českého.
Paulus Aretinus z Ehrenfeldu (*1570), rodák z Uherského Brodu, působil v letech 1600 - 1608 jako mladší radní písař v Klatovech , později v letech 1609 - 1612 jako sekretář pana Voka z Rožmberka. V té době vytvořil několik rukopisných map rožmberského panství , a naštěstí pro náš kraj , i mapu panství zábřežského. V roce 1627 byl , jako nekatolík, nucen emigrovat. Usadil se v saské Pirně.
Mapa je datována podle (*3) do r. 1623, což je pro mne hádankou. Proč by měla tato rukopisná mapa vzniknout později než jeho nejznámnější a často vydávané vrcholné dílo - mapa království českého, která vznikla v r.1619.
Přikláním se spíše k tomu, že mapa vznikla někdy kolem roku 1610 s mapami rožmberskými.
Zde je moje neumnělá kopie výseku Aretinovy mapy (podle *3).Výsek zobrazuje jižní cíp zábřežského panství na počátku sedmnáctého století a nás zajímá, mimo jiné,umístění rybníků, na které si už tehdejší obyvatelé zvykli. Byly zde už více než 100 let.
Zábřežské panství ( kromě jiného rozsáhlého majetku) v té době vlastnil vzdělaný a úspěšný hospodář, významný šlechtic a člen Jednoty bratrské, Ladislav Velen ze Žerotína. Dokázal své panství, které zdědil po svém otci, zbavit všech dluhů.
Za povstání českých stavů proti císaři se stal vůdcem těch moravských pánů, kteří se k povstání připojili.V roce 1621 musel, jako pobělohorský odsouzenec k smrti, tajně emigrovat. Pověst o tom praví, že svůj zámek v Moravské Třebové opustil na koni s obrácenými podkovami. Když unikl smrti, bylo alepoň jeho jméno přibito na šibenici. Jeho majetek ( tedy i Dubicko s rybníkem) získal jeho bývalý soused, Karel I. z Lichtenštejna, majitel úsovského panství.
Ladislav Velen jako voják bojoval proti císaři za třicetileté války. Jeho první manželka zemřela brzy po jeho odchodu na Moravské Třebové, jeho druhá rodina , žijící v exilu v dnešním Elblagu, vymřela na mor. Ve válce postupně padli jeho dospělí synové a v roce 1638 zemřel i on.
Ale zpět k mapě.Na pravém okraji je hnědou barvou označena oblast za hranicemi
zábřežského panství, území patřící panství úsovskému.
Vlevo od řeky Moravy je bledě fialovou barvou označeno území patřící olomouckému biskupovi.
Vpravo nahoře je dnešní obec Janoslavice pod původním názvem Svinov.
Nahoře je zakreslen vitošovský mlýn , dole na levém ramenu řeky Moravy , u přítoku potoka
tekoucího z dubického rybníka (předchůdce dnešního Lužního potoka - Hlavníku ) je naznačen pravděpodobně v té době neobydlený , možná spálený, hajský mlýn.
Asi dodatečně je do mapy tlustou čarou doplněn jez nadržující vodu k tomuto mlýnu.
Zakreslené kopce a kopečky jsou víceméně estetickou ozdobou mapy. Do jaké míry odpovídá pohled na tehdejší vesnice skutečnosti je těžké odhadnout. Každopádně je velmi zajímavé zobrazení dubické tvrze, které by mohlo zhruba odpovídat tehdejšímu stavu.
Uprostřed je vyznačena kaskáda tunklových rybníků v našem okolí. Nahoře rybník vitošovský (11,5 ha), pod ním hrabovský (51,2 ha)
a níže dubický (82,5 ha) , který zabírá celý prostor mezi Bohuslavicemi a Dubickem v tehdejší velikosti. Byl to, po závořickém rybníku (107 ha) mezi Zábřehem a Postřelmovem, druhý největší rybník na Zábřežsku.
Podle Aretinovy mapy rybník doslova omýval spodní konec Dubicka od hráze u pazderny, právě v místech dnešní ulice Na Rybníku, až někam do míst, kde dnes končí Nová Ulice.
Nejsem schopen rozlišit, zda nad zakresleným výtokem z rybníka je zakreslen ostrůvek, nebo jde o skvrnu na letité mapě.
Dubický, bohuslavický , hrabovský i třeštinský potok , včetně potůčku z lesa nad Dubickem ( z Potůčků) zakresleny nejsou, stejně jako cesty.
Hráz hrabovského rybníka je dodnes součástí komunikace Hrabová - Bohuslavice, pak odbočky na "Moravisko" a dnešní ochranné hráze směřující k vitošovké železniční vlečce.
Podivně na mne působí napojení hráze z dubické strany na přímou část hráze u Bohuslavic. Ten ostrý kout hráze mi nepřipadá příliš funkční. Nemohlo jít a napojení nové hráze dubického na původní hráz bohuslavického rybníka ?
Starost o rybníky padala na hlavy poddaných. V pokynech pro rychtáře a starší, vydaných asi o osmdesát let později pro vedlejší úsovské panství (Vrchnostenské artikule panství úsovského *11,*12 čl.XVII), se výslovně uvádí, že za bezpečnost rybníků a za případné škody ručí nejenom rychtáři a starší, ale i celé obce a to pod hrdelními tresty. Protože v té době mělo dubické i úsovské panství stejného vlastníka ( Jana Adama Lichtenšteina) , zcela jistě to platilo i pro naše obce.
Výše uvedené tvrzení o rybníkářském ráji dokládá mapový náčrtek Zábřežska. Představuje, jak asi mohla vypadat naše krajina někdy v druhé polovině 18.století. Památka na Jiřího Tunkla je zřejmá.
|
Vypuštění rybníka
V devatenáctém století se již rybnikaření přestalo vyplácet. Cena půdy k obživě stále rostoucí populace začala převažovat nad cenou rybníků , kterých bylo v kraji více než dostatek. Tak došlo na rušení některých z nich.
Byl vypuštěn i dubický rybník. Nevím , kdy přesně k tomu došlo, odhaduji to jen z dokladu, který byl
tehdejším správním aparátem vytvořen za účelem spravedlivého výběru daně.
V letech 1824 - 1835 probíhalo na Moravě na tehdejší dobu velmi přesné mapování za účelem pořízení t.zv. Stabilního katastru.
To probíhalo v celém tehdejším Předlitavsku (rakouská část Rakouska-Uherska). Protože šlo o podklad pro placení daní, postupovalo se velmi důkladně. Nejprve se vybudovala hustá trigonometrická síť. Pak proběhlo důkladné číslování,oceňování a mapování všech pozemků v měřítku 1:2880. Z výsledků tehdejších měřičů a jejich inspektorů těžíme dodnes.
V Dubicku tehdejší geometři pracovali v roce 1834 (*6).
Vlevo je výřez z t.zv. Císařského otisku výsledné mapy katastru Dubicka(*6) ( jen západní část obce).Rybník již na něm není,místo něho je louka nebo pastvina.
V Dějinách Dubicka (*1) i Bohuslavic (*4) je uvedeno, že rybník se vypouštěl v letech 1854 - 1857.
To koliduje s mapou Stabilního katastru i s Výkazem ploch obce Dubicko (*6), kde v roce 1845 je plocha rybníků nulová.
Obrázek vpravo zobrazuje stejné místo na pozdější opravené mapě Stabilního katastru (t.zv. Reambulovaný katastr). Práce na reambulaci probíhaly od roku 1869 do vydání daňového předpisu v r. 1881 (*7). Po více než třiceti letech je stav téměř stejný , objevila se jen nová cesta do Bohuslavic,příkop odvádějící dubický potok a z louky nově oddělené dva větší pozemky. Ten spodní, pod cestou do Bohuslavic, byl zřejmě připraven pro stavební parcely dnešní ulice Na Rybníku.
Vypuštěný dubický rybník s cestou do Bohuslavic zobrazuje i vojenská mapa z III.vojenského mapování, které vycházelo z map Stabilního katastru.To probíhalo v letech 1869 - 1885.
Jak je na této mapě vidět, hrabovský a vitošovský rybník v době tohoto mapování ještě existoval.
Dubický rybník byl tedy podle mého názoru vypuštěn někdy těsně před rokem 1834. V době mapování ještě asi nebylo
možné na nevysušené ploše stavět přímou cestu do Bohuslavic. Ta již ale existovala v letech III.vojenského mapování. V té době byla celá hráz dubického rybníka ještě neporušena. Z rybníka se po vysušení stala louka nebo pastvina. Zřejmě byla po nějakou ve vlastnictví Lichtenštejnů, protože ještě koncem minulého století stála na konci Dubicka při odbočce na Vejprtek t.zv. myslivecká stodola kterou vlastnil Jan Lichtenštejn. Později byla část rozparcelována a rozprodána zájemcům o půdu, část zůstala jako obecní pastvina.
Za povšimnutí stojí bílá plocha na severozápadním konci tehdejšího Dubicka. Tam někde byla z bývalého mělkého dna těžena hlína pro výrobu ledku draselného , jinak salnýtru, u nás "sanétro", suroviny potřebné pro výrobu černého střelného prachu. V letech 1896 - 1900 se tento pozemek ("na sanétrnici") lacino odprodal na novostavby a vznikla na nich ulice Na Smíchově.
|
Co po něm zbylo
Hráz rybníka
Hráz začínala v Dubicku u Pazderny a pokračovala mírným obloukem jihozápadním a dále západním směrem k Bohuslavicím. Tam se lomila v místech dnešní ulice kde se dodnes říká "na hrázi" severním směrem. Je tam dodnes patrná vyvýšenina oproti okolnímu terénu. V polích je zhruba polovina hráze odstraněna.
Téměř čtyřista let tato hráz tvořila spojovací cestu mezi Dubickem a Bohuslavicemi. Kolik lidí po ní za tu dobu prošlo za prací,za zábavou,na pobožnost do dubického kostela , s dítětem ke křtu. Svatební průvody i poslední cesty s nebožtíkem na dubický hřbitov.
Pozůstatek hráze dnes má délku asi půl kilometru. Šířka koruny hráze měří asi 3m a hráz se na každou stranu svažuje v úhlu asi 45 stupňů.Kdybychom odhadli průměrnou výšku na 2 m, činila by plocha příčného řezu 10 m čtverečných. A odhadneme-li délku celé hráze (dubickou i bohuslavickou část) na dva kilometry, činil by její celkový objem zhruba dvacet tisíc kubických metrů.
Představme si, jaké pracovní nasazení se středověkými nástroji a potahy představovala stavba těchto hrází pro tehdejší stavebníky.
Přibližný popis stavby hráze závořického rybníka je v (*3).Nejprve byl vyhlouben základ hráze a z něho vybraná hlína byla naházena zpět a důkladně dusána beranem. Pak musela být přivážena vhodná nepropustná zemina k dalšímu vršení hráze
a ta musela být rovnoměrně navážena a stále dusána beranem a povozy.
Postavená hráz musela být chráněna proti vlnám zaraženými dřevěnými kůly,které byly propleteny větvemi a napříč spojeny kmeny stromů.
Postup prací, hlídání profilu a výšky, to byla práce rybníkáře. Obyčejnou dřinu a povoz obstarali poddaní.
Jiří Tunkl byl pověstný rychlostí, s jakou rybníky na svém panství zakládal.Nebyla to jen soustava rybníků od Dubicka po Vitošov, jejichž hráze mohli mít celkem kolem čtyř kilometrů délky, ale stavěl se též rybník závořický s jeho mohutnou hrází (částečně po ní vede cesta z Lesnice do Zábřeha) a také soustava rybníků u Bludova a Šumperka.
Zatížení poddaných muselo být obrovské. Není divu , že docházelo k útěkům z panství, což byl v té době zoufalý krok do neznáma s pochybným výsledkem. Nenávist poddaných ke svému pánovi se proměnila v pověst o Tunklovi, který musí po smrti orat své rybníky žhavým rádlem s čertem v zádech. A v našem kraji se udržuje dodnes.
V místech, kde se dnes lomí v pravém úhlu dubický potok doprava kolem hráze, byl ještě v šedesátých letech minulého století vidět výtok z rybníka, kterému jsme říkali propustek. Byl vyzděn z kamenů , což u rybníků nebylo až tak obvyklé,častěji se používalo dřevěných trub.Na levém obrázku je místo, kde se nacházel vtok do propustku, vpravo výtok.
O propustku se někdy v sedmdesátých letech objevil článek v denním tisku.Brzy po otištění článku byl propustek zasypán a patrně i částečně nebo úplně zničen. Ještě nedávno poblíž výtoku ležel velký plochý kámen, který byl součástí propustku. Poslední svědek tohoto díla rybníkářů z 15.století.
Nabízí se otázka,odkud se brala hlína na stavbu hrází. Ze samotného rybníka jistě ne, pod vrsvou ornice je štěrkopískové podloží a to by asi kaprům příliš nesvědčilo. Navíc pro stavbu hráze musela být použita nepropustná a těsnící hlína. K tomu se jistě hodila jílovitá spraš.
Nejvhodnějším místem pro těžbu takového materiálu se mi zdá okraj lesa u Dubicka, místními nazývaný Důlek. Ústí do něj dvě větší strže. Zajímavé je , že zde není vidět vyplavený materiál z těchto strží , naopak, terén rovnoměrně klesá směrem k Dubicku a tvoří mělké údolí(*10). Okraj lesa v ústí strže je od dnešního pole oddělen dnes již nízkou mezí.To by mohlo svědčit o tom, že sprašová jílovitá půda zde mohla být částečně vytěžena. Vzdálenost od staveniště se mi zdá přiměřená. Bylo by ovšem zapotřebí porovnat vlastnosti půdy hráze s půdou v místě předpokládané těžby.
Domek porybného
Na Malé Straně, pod domem č.p.47 stál ještě v 60tých letech minulého století domek , o kterém se tvrdilo, že zde bydlel porybný.
Dům vypadal starobyle, zvláště svou lomenou střechou, a v té době už byl velmi zchátralý. Mluvilo se tehdy o tom, že bude památkově chráněn. Než k tomu došlo, dům se zřítil.
Pověst o Tunklovi
O této pověsti již byla zmíňka. Já ji slýchal od dětského věku a samozřejmě jsem věřil, že čert honil Tunkla za naším sadem,na louce za Dubickem, kde býval rybník. Pověst se ale váže k jinému, většímu rybníku, závořickému.
Verzí je několik. Liší se většinou tím, že buď soucitná Tunklova manželka odejde do kláštera a tam se za bezcitného manžela modlí, nebo odnáší kameny z hráze, klade je na původní místo a s posledním kamenem přízrak štvaného Tunkla zmizí.Zajímavé je, že pověsti o Tunklovi existují v obou tehdejších zemských jazycích, tedy v češtině i němčině. Svého času byly dokonce vedeny diskuze, zda je starší verze česká nebo německá. Ať už je to jakkoliv, v obou verzích je čertovo volání "bijte toho Tunkla, až by voda žbluňkla" vždy české.
|
|
|
Webový občasník
Úvodní stránka