K čemu se potřeboval
Hlavní použití sanytru ( ledku draselného ) dnes spočívá v zemědělství.Ve velkém ho produkuje chemický průmysl jako umělé hnojivo.
Sanytr však provází lidstvo odedávna, kdy o nějakém hnojení půdy neměli tušení. Například : používal se pro snazší zapalování ohně.Oheň se zapaloval třením dřev nebo křesáním jiskry. Vždy se potřeboval vysušený materiál,troud nebo hubka, který dokázal od této jiskry nebo rozžhaveného dřeva chytit.Každý, kdo prožil týden ve stanu při trvalém dešti, si určitě dokáže představit , jaký je problém udržet si věci v suchu. A udržet v suchu pomůcky k zapálení ohně byla otázka života a smrti. Impregnace hubky nebo troudu sanytrem ho do jisté míry chránila proti navlhnutí a zvyšovala šanci na jeho vzplanutí(*2).
Jiným využitím byla konzervace masa naložením do této látky. Přes dnešní znalosti o jeho vlivu na tvorbu nebezpečných dusitanů se tato konzervace stále používá ( E252).
Strategický význam sanytru nastal s rozvojem palných zbraní, protože je významnou složkou černého střelného prachu. Již v roce 1585 byl vydán zákaz jeho vývozu (*7). Sanytr je rychlé oxidační činidlo. Černý střelný prach ho obsahuje zhruba od 68% do 75%. Používal se až do vynálezu střelné bavlny v roce 1846 a pro některé účely se používá dodnes.
Proč strategický význam ? Jednoduchý příklad : za sedmileté války v roce 1757 , při obléhání Prahy pruským vojskem, bylo jenom na katedrálu sv.Víta vystřeleno 22 tisíc pum, kulí a kartáčů. Předpokládejme, že se střílelo hlavně menšími tříliberními děly, kdy váha dělové koule činila asi 1 kg. Hmotnost jedné prachové náplně pro takové dělo byla asi čtvrt kilogramu. Jenom takové ostřelování by spotřebovalo pět a půl tuny střelného prachu a tedy něco kolem čtyř tun sanytru.
O měsíc později to rakousko-uherské vojsko Prusům oplatilo v bitvě u Kolína, kde během šesti hodin bylo vypáleno přes pět tisíc ran. Při velmi podceněném odhadu střelby tříliberkami by spotřebovali za tuto dobu necelou tunu sanytru v 1,25 tunách střelného prachu.Ve skutečnosti se používala děla i většího kalibru, až dvanáctiliberní , s prachovou náplní kolem tří kilogramů a nezapomeňme na obléhací moždíře a t.zv. petardy na boření hradeb, které mívali až sto kilogamovou prachovou náplň.
A nemůžeme opomenout, že ve stejné válce ,o rok později, se téměř před očima dubických odehrávalo veliké drama obléhání Olomouce pruským vojskem. Od 31.května 1758 do 1.července téhož roku bylo na město vypáleno 103 tisíc dělových koulí a přes 25 tisíc bomb a granátů. Obránci města se bránili podobně. Naštěstí pro ně bylo obléhání ukončeno vítězným přepadením pruské zásobovací kolony čítající 4 tisíce vozů. Z toho 818 z nich vezlo dělostřelecký materiál, včetně střelného prachu. Generál Laudon tuto kolonu 28.června překvapil u Horních Guntramovic a 30.června s generálem Šiškovičem porazil u Domašova. Ukořistěný střelný prach byl vsypán do řeky Bystřice, kde ještě dlouho tekla černá voda (*5). Kolik sanytru erár na obou stranách spotřeboval jenom na tuto válečnou epizodu se neodvažuji odhadnout.
|
Výroba sanytru
Dnes se připravuje se konverzí z dusičnanu sodného a chloridu draselného ( konverzní ledek),
nebo neutralizací z kys.dusičné a louhu draselného.
Než někdy v 19.století došlo na průmyslovou výrobu, byl sanytr získáván z přírodních zdrojů, kde hlavní surovinou byla humusovitá hmota z tlejícího rostliného i živočišného odpadu. Hlavní úlohu zde asi sehrávají nitrifikační bakterie, které z amoniaku v této hmotě dokáží uvolnit dusičnanovou skupinu NO3. Humusovitá hmota se promísila s dřevěným popelem ( který obsahuje potaš - uhličitan draselný K2CO3) a s hašeným vápnem ( hydroxid vápenatý Ca(OH)2 ). Tato směs se promíchala s vodou a nechala se určitou dobu loužit.Nakonec se z tohoto výluhu odpařila voda a zůstal vysrážený sanytr. Vlevo je moje představa, jak to asi může probíhat.
Fascinuje mne vynalézavost lidí v těch dávných dobách , kdy s nejprimitivnějšími prostředky dokázali tento a podobné postupy najít, ovládnout a zlepšovat.
Jak se tehdy získával
Ve středověku se prováděla jednoduchá těžba sanytru ve zvířecích stájích, kde se ve formě křehkých bílých květů nebo pavučinek tato látka sráží na stěnách.
Někde bývalo povinností sedláka tyto sanytrové výkvěty a pavučinky pravidelně smetávat ze stěn, shromažďovat a odvádět vrchnosti jako součást daně.
Také se prováděl komisní odběr. Určené osoby měly kdykoliv volný vstup do jakékoliv stáje nebo místa ustájení dobytka za účelem sběru této suroviny.
Podle mé představy zde opět pracovaly nitrifikační bakterie, které v přebytku amoniaku produkovaly dusičnanovou skupinu NO3, která se někde spojovala s volným draslíkem z moči zvířat a vyrobila sanytr. Protože ten je velmi dobře rozpustný v amoniaku, stoupal v jeho parách k chladným stěnám stáje, na kterých se vysrážel ve formě sanytrových výkvětů.
Se stále častějším používáním palných zbraní tato metoda nemohla stačit. Sanytr bylo třeba vyrábět.Postup již byl naznačen výše, zde je popis několika variant.
Německý způsob spočíval ve výrobě organické hmoty ve formě jakéhosi kompostu.Sláma a rostlinné zbytky se mísili s ovčím hnojem do 1,5m vysokých záhonů a kompost se nechal zrát po dobu několika měsíců.
Po uzrání kompostu se materiál přehazoval do kádě s dřevěným popelem a hašeným vápnem. Vše se zalilo vodou a nechávalo se v ní loužit. Po nějaké době se pomocí sít a pláten procedilo tato rozbahněná hmota a výluh se přenesl do varné nádoby. V ní se z něj varem odpařovala voda. Po odpaření zůstal na dně nádoby vysrážený sanytr.
Francouzská varianta namísto kompostových záhonů používala vykopané jámy naplněné pískem. Ten byl proléván močí.Po dostatečné době byl materiál zpracován stejným způsobem, jako v předešlém případě.
Je zřejmé, že výroba sanytru nebyla příjemnou záležitostí. Sanytrníka šlo poznat poslepu a jeho provozovna mohla fungovat jen v přiměřené vzdálenosti od obývaných sídel.
Existoval ještě jiný způsob, který základní materiál získával těžbou vhodné hlíny. Lékař,mineralog a metalurg Georgius Agricola ji v knize O hornictví a hutnictví z r. 1556 popsal takto (*4):
"Je třeba najít suchou a polotučnou půdu, jež dráždí chuť slaností s jakousi ostrostí smíšenou, jestliže ji poněkud zadržíme v ústech."
Tento způsob půdu příliš nešetřil. Na dlouhá léta ji znehodnocoval, proto se v hustě obydlených německých zemích a Francii asi nepoužíval. Namísto zdlouhavé výroby organické hmoty se přímo použila půda na tuto oganickou hmotu bohatá.Vyloužená půda ztratila své hodnoty a stala se po dlouhá léta neúrodnou.
Jestliže dnes zvyšujeme úrodnost půdy hnojením m.j. i draselným ledkem - sanytrem, jeho výroba použitou půdu potřebných látek zbavovala , dalo by se říci "odhnojovala".
Na webu obce Lutína (*4) je popsán způsob a okolnosti takovéto výroby sanytru. V Lutíně se dochovala smlouva z r. 1761, kterou uzavřeli dómský vikář Mikuláš Tolentín Januška a sanytrnice Barbara Finková z Libiny u Šumperka.
Ta měla u Lutína najít místa s půdou vhodnou k vaření sanytru. Po schválení vrchností zde měla začít těžbu, která nesměla poškozovat úrodnou půdu poddaných z Lutína. Sanytrnice platila z jednoho kotle sanytru dva zlaté. V r.1762 zaplatila 6 zlatých 15 krejcarů ze sanytrových příkopů. Navařila z nich tedy něco přes tři kotle sanytru ? Jak dlouho těžba probíhala se už neví. Ani se nezná přesné místo. Odhaduje se, že to bylo v naplaveninách kolem říčky Slatinky nebo Blaty.
V té době stálo tele od krávy 1 zlatý a 30 krejcarů, korec pšenice ( cca 72 kg) 2 zlaté a 36 krejcarů to je asi 2,6 zlatky(*6). 100 kg pšenice by tedy stálo 3,6 zlatky.
V roce 1780 byla cena sanytru kolem 24 zlatých za 1 cent (cent = 56 kg), to je asi 43 zlatých za 100 kg.
Salnytr byl tedy dvanáctkrát dražší než pšenice.
Prý se ho v tom roce v celém Rakousko-Uhersku vyrobilo 1300 centů , tedy téměř 73 tun (*7).
Neznám objemovou míru "kotel" uváděnou v Lutíně. Proto nemohu posoudit produktivitu paní Barbary Finkové, ale zcela jistě to bylo docela výnosné řemeslo. Bylo však zaplaceno tvrdou dřinou ve velmi nepříjemných podmínkách.
Jak to bylo v Dubicku
V Dubicku toto místo známe. Udrželo se v paměti a víme, že na "sanétrnici" se postavila ulice Na Smíchově. Na mapě Stabilního katastru z roku 1834 má tento pozemek číslo 2 ( číslo je nad písmenem "k" ve jméně Dobitzko ) a výměru asi 1,24 ha.Poměry tam původně byly pravděpodobně podobné , jako na naplaveninách zmíněných říček. Byl tam mírně skloněný břeh dubického rybníka, který byl zřejmě bohatě porostlý rákosem a za několik staletí nastřádal dostatek organické hmoty pro pozdější přeměnu v sanytr.
Není ani vyloučeno, že tam probíhala výroba i na německý způsob a mohla trvat i delší dobu než pokud by se jen vytěžila zdejší půda. Kromě nejrůznějšího rostlinného i živočišného odpadu mohlo být využíváno i vyhrnované rybniční bahno.
Vyloužený odpad však nejspíš zůstal na místě a vyřadil tak na dlouhou dobu tento pozemek z hospodářského využívání.
Na jihovýchodní straně dotyčného pozemku je vidět několik domků.
Místu kde tyto domky stály se dodnes říká Vejprtek (hanácky Véprtek). Toto tajemné slovo v širším významu má význam něčeho nepodařeného,nějakého zmetku,v konkrétnějším významu také nepodařené vejce (též nazývané "záprtek"). Kdo se s ním někdy setkal, navždy si pamatuje jeho sirouhlíkový zápach. Zapáchající "sanétrnice" by mohla vysvětlit starý název této dubické lokality.
V letech 1770 a 1771 byly z nařízení císařovny Marie Terezie očíslovány podle určitých pravidel všechny domy. Číslovalo se postupně , dům od domu, nejprve statky, potom ostatní chalupy. V Dubicku číslování skončilo u čísla 63 (pazderna). Všechna vyšší čísla patří stavením postaveným později. Protože i čísla na Vejprtku jsou vyšší, znamená to, že se tam stavělo až po roce 1770. Možná proto, že zdejší výroba sanytru již skončila a prostředí bylo snesitelnější.
Protože jsem prožil dětství Na Smíchově mohu dosvědčit, že zvláštní zápach půdy, jakoby po louhu, byl cítit ještě v padesátých létech minulého století. V hrncích skutečně zůstával povlak prášku, ale pokud si vzpomínám, byl zabarven spíš do červena a beznadějně barvil hrnce i prádlo. Těžko odhadnout, kolik v tom bylo sanytru nebo uhličitanu vápenatého, a kolik železitých solí.
Na rozdíl od Lutína bohužel nevíme kdy a za jakých okolností k těžbě došlo. Nevíme kdy začala, ani kdy skončila.
Zatím můžeme jenom odhadovat, že to mohlo být někdy ve stejné době, nebo o několik let dříve. Byla to doba válek o rakouské dědictví a později sedmileté války s Pruskem a citelně se dotkla i našeho kraje. Střelného prachu bylo zapotřebí. Třeba i dubické vrchnosti nabídla služby sanytrnice Finková, měla by to k nám blíž než do Lutína. A nezdá se mi vyloučeno , že sanytr se mohl vařit i pro války s Napoleonem začátkem devatenáctého století, i když mám za to, že v tom případě by už byla známa nějaká zmíňka v dostupných písemnostech.Snad se někde objeví dokument, který nám blíže popíše tuto stránku dnes již zapomenutého podnikání v Dubicku .
|
Webový občasník
Úvodní stránka