Loučení a pobělohorští exulanti


"... U místa Loučení jiný výklad uvádí, že právě zde se údajně loučily rodiny, které odcházely kvůli svému náboženskému přesvědčení do ciziny se svými blízkými, příbuznými a známými. V místě samém je nádherný výhled do údolí řeky Moravy, a do okolní krajiny, takže není divu že si chtěli ponechat v mysli poslední obrázek rodného kraje. Dále je totiž čekala cesta lesy k Libině a potom do jesenických hor a lesů na území Slezska (dnešní Rýmařovsko, Bruntálsko a Krnovsko),kde byli pod ochranou pánů z Vrbna a knížete Jiřího Krnovského. (Josef Koruna: Pověsti a zajímavosti z Dubicka a okolí str.55,56) "



Obrat ve výše uvedeném citátu ... "jiný výklad uvádí" ... je velmi kouzelný. Lze na něj nenápadně odkázat cokoliv. Ponechme tedy stranou , že nevíme čí výklad to uvádí, a věnujme se představě, že rozcestí nad Dubickem, u Loučení ,bylo místem posledních pohledů pobělohorských exulantů do údolí Mohelnické brázdy před jejich útěkem do exilu.

Mimochodem: Jak se můžeme pohledem od Loučení přesvědčit, většina přehlédnuté krajiny je za řekou Moravou.Toto území odedávna patřilo katolickým olomouckým biskupům.

Nejprve se věnujme exulantům, kteří proudili přes Dubicko, nebo z něj odcházeli.

Po bitvě na Bílé Hoře v r.1620 nikdo netušil, jaká bude reakce vítězné strany. I nejexponovanější představitelé vzbouřeneckých stavů předpokládali nějaký generální pardon, který umožní jejich další existenci na svých statcích a ve své víře. Teprve v r.1621 začalo být jasné, že reakce dvoru habsburského bude nebývale krutá a nesmlouvavá. I majitel Dubicka , do té doby jeden z nejmocnějších moravských pánů, Ladislav Velen ze Žerotína, opustil své statky až 13.dubna 1621, nedlouho před teatrální exekucí na Staroměstském náměstí.Svoji manželku ponechal na zámku v Moravské Třebové, a doufal , že s její pomocí zachrání alespoň část svého majetku.

Císařskými výnosy z 15.ledna a 15.března 1622 však přišel o vše a jeho majetek, včetně Dubicka, spadl do klína jeho sousedovi a soudruhovi z mládí, Karlu Lichtenštejnovi, který se včas přimkl k Habsburkům a jemuž připadl úkol, stát se hlavním císařským exekutorem potrestaného českého a moravského panstva.

Paradoxně, právě tato jeho funkce způsobila, že rekatolizace na jeho nových panstvích, a tím také na Zábřežsku , potažmo i v Dubicku, postupovala velmi zvolna, protože pro spoustu nových povinností neměl dostatek času na přísnější dohled. Proto se zde zpočátku ohledně víry nic neměnilo. K podstatnějším změnám začalo docházet až kolem roku 1624. Do té doby vlastně neměl fiktivní exulant důvod k opuštění svého majetku.

Poddaných se konfiskace netýkaly. Jim tyto změny přinesly v mnoha případech jen nové panstvo a s ním povinnost konverze. (*2 , str.143)

Kdo tedy odcházel do exilu:
- představitelé nekatolického kléru, kteří byly postupně nuceni k opuštění českých zemí,
- svobodní a nábožensky horliví jedinci ( s rodinami), neochotní konvertovat k jiné víře a kteří byli ochotni pro svou víru opustit svůj majetek.

Ve vsi Dubicku a v nejbližším okolí se, snad kromě dubického protestantského duchovního, nikdo takový nevyskytoval. Poddaní, což bylo veškeré obyvatelstvo Dubicka a okolních vesnic , byli pod přísným dozorem vrchnosti a jejich útěk by byl velmi dobrodružným bojem o přežití.

Protože katolických duchovních se nedostávalo (pro celé zábřežské panství byl v roce 1624 k dispozici jen jeden katolický duchovní), postupovala rekatolizace velmi zvolna ale dosáhla svého cíle. V několikaletém termínu byli poddaní, v té době již nábožensky vlažní, podrobeni nátlaku, který vyústil v stav, kdy 17.prosince 1638 hlásil správce zábřežského panství lichtenštejnskému knížeti, že "zde nejsou žádní úředníci, ani poddaní, kteří by se nepřízpůsobili svatému náboženství.Jen dvě staré ženy nemohly být k němu přivedeny a kromě toho na útěku bloudí."(*3, str.95)

Připusťme, že se k Loučení nad Dubicko přišly rozloučit ony dvě zbloudilé ženy. Snad ještě několik jasnozřivých poddaných, tušících císařské výnosy pozdější doby a rozhodnutých pro svou víru riskovat drakonický trest pro uprchlíka. Museli by si pospíšit, aby z tehdy ještě protestantského prostředí prchli včas.Podívejme se, co by je čekalo na uvedeném Opavsku a Bruntálsku.

Jiří a Hynek z Vrbna stáli na straně stavů, po bělohorské porážce však byli vězněni a skončili v emigraci a jejich majetek v exekuci. Václav z Vrbna stál na straně císaře a byl za své služby roku 1624 povýšen na říšského hraběte a z konfiskací pro sebe získal Fulnek, Studénku a další majetky. (*W)

Bruntál byl v r. 1621 Bruntálským z Vrbna odebrán a byl darován mnišskému Řádu německých rytířů, kteří se okamžitě postarali a důkladnou rekatolizaci.(*W)

Opavský vévoda Jiří Krnovský,vedl slezské stavy proti císaři, za což byl 22.ledna 1621 dán do říšské klatby a prohlášen za zbaveného svého území. Jiří sice nějakou dobu vzdoroval, později vstoupil do Uher ke Gabrielu Bethlenovi, se kterým napadal Moravu. Útoky tohoto vojska na Moravu patřily k nekrutějším v té pohnuté době (*4). V roce 1624 Jiří Krnovský zemřel v Levoči jako bezzemek. Vévodství krnovské připadlo od 15.března 1622 Karlovi z Lichtenštejna - tedy stejnému pánovi, kterému patřilo i Dubicko.(*W)

Pokud by tedy dubičtí exulanti neodešli ihned po porážce na Bílé Hoře ( o které , troufám si tvrdit,většina poddaných ani netušila), odešli by později do naprosto stejných poměrů, jaké měli na své rodné hroudě.

Původ tohoto místního názvu je nejspíš odvozen od mariánského obrázku, který stál u polní cesty, která se rozdvojovala (cesty se rozloučily). Mariánské svaté obrázky střežily (a dosud střeží) více dubických cest. K cestě, která se rozdělovala do dvou směrů se docela hodilo téma loučení Panny Marie se svým synem Ježíšem. Mariánský kult baroka a májové pobožnosti vyškolily generace dubických obyvatel ve znalostech, jak číst mariánské (a nejen mariánské) obrazy a jejich témata jim byla důvěrně známa. Nám už je mnohé zatajeno a proto si pomáháme nepodloženými spekulacemi.

Proud uprchlíků z Dubicka a z okolí, se zastávkou u Loučení, proto považuji za nereálný. Má dnes nějaký význam krášlit dubickou minulost smyšlenou legendou o pobělohorských exulantech v Dubicku?




Literatura a odkazy :
  • *W Wikipedie
  • *1 Josef Koruna: Pověsti a zajímavosti z Dubicka a okolí.OÚ Dubicko 2016
  • *2 Josef Polišenský: Třicetiletá válka a evropské krize 17.století. Svoboda Praha 1970
  • *3 Leopold Falz: Dějiny města Zábřeha. Votobia Praha 2003
  • *4 Kroniky válečných dob.Paměti Kocmánkovy. Mladá fronta, Praha,1975
  • *5 WOB : Zajímavé publikace o historii naší obce - březen 2016.


  • Jan Kopa

    červenec 2016




        Webový občasník

        Úvodní stránka