Osudy dvou dubických muzikantů za 1.světové války a po ní

Z Dubicka na Sibiř a do Itálie


Hajme vždy koruny jeho proti nepřátelům všem. Osud trůnu habsburského Rakouska jest osudem.

- z oficiální hymny rakousko-uherského státu.

O mých nejstarších strýcích a dubické kapele

Před štědrým dnem,23.prosince 1892 se čtyřiadvacetiletému Karlovi (1868 - 1932) a dvaadvacetileté Františce(1870 - 1957) Kopové rozené Vysoudilové z Bohuslavic narodil prvorozený syn , který dostal jméno po otci Karel. Byl první z jedenácti dětí ,které se jim za třiadvacet let během dvaačtyřicetiletého manželství narodily. V té době bydleli v nájmu na č.30 u Mertů.


Prarodiče, Františka a Karel Kopovi, někdy kolem roku 1915.

Otec Karel živil rodinu jako nádeník. Snaha o vlastní zázemí jej přivedla mezi partu odvážlivců , kteří se v roce 1896 rozhodli postavit si své vlastní domovy.Od obce odkoupili pozemky na půdě , kde se kdysi těžil sanytr pro výrobu střelného prachu.Bylo třeba si půjčit peníze. V Dubicku neuspěli ,ale za pomoci úsovského zednického mistra Cvačka , který sehnal úvěr u německé záložny v Úsově,se záměr povedl.Stavělo se svépomocí.Jeden koník s povozem se postupně prodával tomu, kdo navážel materiál,nepálené cihly "vepřovice" si každá rodina vyrobila v místní cihelně.V roce 1898 se již nový domov č.102 ,v dnešní ulici "Na Smíchově" (protože váženým dubickým občanům byla ta akce k smíchu), objevuje v matrice jako místo, kde se narodila nemanželská dcera jeho sestry Anny.

Syn Karel tedy prožil své dětství v období stavebního ruchu a shonu za živobytím pro rozrůstající se rodinu.Za jeden a půl roku po něm (18.5.1894) se narodil jeho bratr Antonín ,tentokrát na čísle popisném 6. Ten s ním později prožil část osudového válečného období. Pak následovala sestra Filomena, Marie ( již v čísle 102), bratr Richard a další a další.

Čechy a Morava byly v té době již čtyři staletí součástí habsburské monarchie a ve školních třídách byl u tabule umístěn obraz císaře Františka Josefa I. Na stejného panovníka se ve škole dívali i rodiče tehdejších školáků. Při zpěvu státní hymny vzývali Hospodina, aby jim zachoval jejich císaře a zem. Netušili, že za pár let budou někteří z nich za svého císaře a jeho zem prolévat svou krev.

Kromě práce pro obživu a budování nového domova se otec Karel , stejně jako mnoho jiných v Dubicku, věnoval hudbě ve zdejší vyhlášené kapele. Na půdě jeho vlastnoručně postaveného domku po něm zůstala již stářím němá, modrým lakem napuštěná viola.Je to asi ten nástroj, se kterým je vidět na jedné z fotografií muzikantů dubické kapely.

Karel vychodil základní školu a věnoval se řemeslu zednickému a dlaždickému. Jak bylo v té době - a v Dubicko zvláště - zvykem, byl podroben hudební výchově u některého mistra dubické kapely. Hrál na trubku.Antonín se stal také zedníkem a jemu souzeným nástrojem byl lesní roh.

Dubická kapela vznikla někdy kolem poloviny 19.století z hudebních nadšenců pod vedením dubických kantorů. V šedesátých letech do kapely přichází dva bývalí vynikající vojenští muzikanti. Izidor Žváček z Bohuslavic (*1820) byl na vojně 24 let u pluků v Olomouci a ve Lvově a dosáhl hodnosti šikovatele a armádního trubače. Za své umění obdržel stříbrnou křídlovku. Vincenc Pech , houslista a klarinetista , sloužil u vojenské kapely v Krakově a do Dubicka přišel jako knížecí hajný. Jejich působením rychle rostla prestiž dubických muzikantů. Vrcholu dosáhla za kapelníka Vincence Vrtka, bývalého příslušníka 54.pěšího pluku v Olomouci, kdy v roce 1901 kapela vystupuje na Sokolském sletu v Praze.

Vyhlášenou Dubickou kapelu v té době navštěvoval Jan Mazák (1859 - 1920), vojenský kapelník Lvovského pěšího pluku č. 55, rodák z blízké Leštiny. Je pravděpodobné, že mladým muzikantům nabízel možnost uplatnění u vojenské hudby.Dubičtí muzikanti měli ke Lvovu vztah i přes zmíněného Izidora Žváčka z Bohuslavic, který tam působil a zřejmě tam zanechal své kontakty. Nabídka to byla jistě lákavá , protože kromě určité úlevy z vojenských povinností tu byla také výtečná možnost k profesionálnímu hudebnímu školení ,které by jinak chlapci z prostých vesnických poměrů nemohli získat.

Vojenská hudba pěšího pluku s kapelníkem představovala těleso o 47 mužích.Ke kapele patřil i koník k nošení velkého bubnu.Seznam skladeb k použití ve vojenské praxi byl určen předpisy. Pro veřejná vystoupení, v té době velmi častá, byl repertoár značně rozšířen i o skladby vážné hudby.

Druhou odborností těchto vojáků byla služba "u sanity" , jinak "nosič raněných". Kromě osvětové a kulturní činnosti ( V té době se provozovala jen živá hudba) pro vojáky a veřejnost v posádkovém městě a okolí, byla jejím bojovým úkolem funkce signalizační. V poli bylo nutno pluk ovládat zvukovými signály, shromažďovat vojáky rozptýlené bitvou pomocí plukovní hymny a pod. Pěší přesuny vojska na dlouhé vzdálenosti se zvukem vojenského pochodu ukáznily a zrychlily.Pro důstojné rozloučení s padlými druhy bylo v jejich povinném repertoáru předepsáno několik smutečních skladeb.

Vojenskými kapelami prošlo hodně českých a moravských muzikantů a mnoho pozdějších profesionálních hudebníků a skladatelů.

Dobrovolníci u 55. pěšího pluku ve Lvově

Jak již bylo řečeno, dubičtí muzikanti měli k vojně ve Lvově blízko. Klarinetisté Antonín Kotrle z č.p.27, František Kupka z č.p.77 a trumpetista, strýc Karel Kopa z č.p.102, nastoupili vojenskou službu k 1.říjnu 1911. Karlův bratr, hornista Antonín Kopa, nastoupil o dva roky později. Kromě dubických sloužili ve Lvově i další muzikanti z okolí.Víme určitě o jejich kamarádovi, Antonínu Žváčkovi, z Bohuslavic.

Branci , hlásící se dobrovolně k vojenské službě, se sice upsali k tříleté, a tedy o rok delší době služby , na druhé straně si mohli vybrat zbraň a místo posádky. Odvody k k 55.pěšímu pluku - Berežanskému probíhaly ve východních haličských oblastech (26% Poláků, 59% Ukrajinců , 15% ostatních národností), českých vojáků bylo málo , hodně z nich pravděpodobně sloužilo u hudby a jiných speciálních služeb.Z toho důvodu je tento pluk v dostupných pramenech jen velmi zřídka uváděn, protože naše historiky spíše zajímají osudy vojenských jednotek se vztahem k naší zemi . Pluk byl označen červenohnědými výložkami na límci a žlutými knoflíky. Založen byl v roce 1799 a jeho patronem (jak bylo tehdy zvykem) byl Mikuláš I,král Černohorský. Ironií osudu se jejich patron za Velké války ocitl na straně nepřítele.


Lvov, německy Lemberg , město na východě Haliče, bylo v té době nazývané Paříží Východu. V té době měl asi 250 tisíc obyvatel. Na obrázku je Mariánské náměstí z té doby. Kulturní život před válkou tam byl hojně obohacován hudbou ,z velké míry produkcemi českých vojenských kapelníků. Velký podíl na nich měl kapelník Jan Mazák se svou vojenskou kapelou 55.pěšího pluku. Dubičtí se v ní určitě neztratili, František Kupka dosahoval takových úspěchů, že mu bylo dovoleno při službě studovat lvovskou konzervatoř.

Z mála písemných památek na Karlovu vojenskou službu se do dneška zachovalo blahopřání jeho sestře k narozeninám.


Blahopřání sestře Filoméně k 16.narozeninám.

Z doby , kdy se vojenská služba vojáku z ročníku 1892 krátila, se zachovala poslední písemná památka na strýce Karla, tak zvaná "Poslední stovka". Ta se, ještě donedávna, posílala z vojny domů rodičům, kamarádům nebo milenkám jako více či méně vtipné slavnostní oznámení o tom,že "za sto dnů se vracíme do civilu".


Takhle vypadala poslední stovka v roce 1914, když ji Karel poslal některé ze sester , nejspíš Filoméně, která mu byla věkem nejbližšší.

Karlova oslava poslední stovky proběhla 26.května 1914. Za měsíc a dva dny , 28.června 1914 , byl srbským studentem Gavrilo Principem zastřelen habsburký následník trůnu Ferdinand d´ Este i se svou chotí. Měsíc nato, 28.července ,byla vyhlášena částečná mobilizace a Srbsku byla vypovězena válka. 30.července se na stranu Srbů postavilo Rusko a mobilizovalo, na což reagovalo Německo vyhlášením války Rusku k 1.8.1914. Dne 31.7. Rakousko-Uhersko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Rozběhla se tragedie "Světové války".

Začátek Velké války

V době mobilizace r.1914 byli zmiňovaní muzikanti aktivními vojáky u plukovní hudby 55.pěšího pluku , posádkou ve Lvově.Koncerty pro lvovskou veřejnost nyní asi vystřídal intenzivní nácvik vojenských signálů.A brzy se ocitli v ohnisku krvavých bitev východní fronty.Do světové války vkročili společně v řadách 3.rakousko-uherské armády generála Brudermana.

Ihned na začátku války došlo na stále se opakující vojenskou chybu - k rozdělení armád na dvě fronty.Protože první starostí habsburské monarchie byla porážka malého Srbska, zůstala východní hranice oslabena.Očekávalo se , že než Rusové zmobilizují svá vojska , budou Srbové poraženi. Rusko však překvapilo Rakousko-Uhersko svou rychlou mobilizací.

Hlavní velení rakousko-uherských vojsk (náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády Konrad von Hötzendorf) 21.8.poslalo svou 1.armádu na sever a 4.armádu na severovýchod se záměrem přetnout ruské Polsko a na žádost německého císaře pomoci 8.německé armádě, která operovala ve východním Prusku. 3.armáda měla podle armádního velení jen zajišťovat pravý bok těchto operací a zaútočit ,podle představy hlavního stanu,proti slabým ruským silám na východě.

O den dříve ,20. 8. však začala ofenzíva 3. a hlavně 8. ruské armády, které překročily hranice východní Haliče a začaly se nezadržitelně valit na západ. 21. 8. překonaly řeku Zbruč 23. 8. řeku Serek, obsadily města Tarnopol, Brody a Zločov a nebezpečně se přiblížily ke Lvovu.

U Lvova proti sobě stála 3.armáda rak.-uher. generála Brudermana a 3.(Ruszkij) a 8.(Brusilov) armáda ruská ve více než dvojnásobné přesile.Místy převyšovaly stále docházející ruské síly rakousko-uherské vojsko, rozložené asi 30km východně od Lvova, až pětinásobně. 28.srpna došlo k prvním větším bojům.V bitvě u řeky Gnila Lipa byla rakousko-uherská obrana protržena a 3.ruská armáda zaútočila na Lvov ( t.zv.1.bitva o Lvov).Protože opevnění Lvova nebylo dostatečné , nechtěl generál Bruderman riskovat jeho obranu spojenou s těžkým ostřelováním města plného civilistů a raději dal příkaz k ústupu.Zachránil tím život tisíců lidí , byl však za to zbaven velení a nahrazen generálem Svetozárem Boroevičem von Bojna.

Rak.-uher. velení, nespokojené se strátou Lvova, naplánovalo na 8.9. jeho znovudobytí útokem 4.armády ze severu na ruská vojska, za současného útoku 2. a 3. armády ze západu a jihu(2.bitva o Lvov). I přes účast samotného následníka trůnu Karla Habsburského se tento manévr nepodařil. Ruská vojska zareagovala včas a v nastalé bitvě přesilou dokázala protivníka přinutit k ústupu. Hrozila velká katastrofa. Aby nakonec nebyly tři rak.-uher.armády u Lvova obklíčeny a zničeny, byl v noci z 11. na 12.9. nařízen všeobecný ústup za řeku San.

Ustupovalo se po rozmoklých a rozblácených cestách , kde povozy a tažená děla zapadala po nápravy. Pokud ztrhaní koně , plní hnisavých ran , uhynuli , převrátil se povoz i s nákladem mimo cestu. Podle těchto cest se vlekli vysílení pěšáci. Mnoho z nich zde padlo únavou.Za řeku San ustoupily pouze dvě třetiny původního počtu vojáků.

Bylo však jasné , že to není konečné řešení. Proto bylo rozhodnuto o odpoutání od nepřítele. Bylo třeba konzolidovat a nechat odpočinout zcela vyčerpané vojáky. Protože ruská vojska zpomalila svůj postup díky pevnosti Přemyšl a pro jejich nesnadný přesun po ničených cestách,pokračoval ústup až za řeku Dunajec v Karpatech již snadněji.



Modrou barvou jsou označeny rak.-uher. armády (3.arm BRUDERMANN), zelenou Ruské(3.arm. RUZSKIJ,8.arm. BRUSILOV).Během 26 dnů se fronta posunula od Lvova až ke Karpatům.



>Takhle viděl bitvu u Lvova dobový malíř.Patrně to vystihuje realitu bojových střetů na počátku války.Rakousko-uherské vojsko nebylo na moderní válku připravené. Důstojníci vedli své jednotky do bitvy se šavlemi v rukou a stávali se snadným terčem.Vojáci cvičení hlavně k přímým útokům,byli překvapeni ruskými zákopy, ze kterých byli ostřelováni kulomety. Zásobovací a hygienické podmínky byly nevyhovující, a šířila se vlna nákaz průjmových onemocnění a cholery.Za jeden a půl měsíce války, z toho jen tři týdny intenzivních bojů, ztratilo Rakousko-Uhersko třetinu aktivních důstojníků,téměř 400 000 vojáků z nichž asi 110 000 padlo do zajetí a pětinu nasazených děl.

Pevnost Přemyšl

Rakousko-uherská pevnost Přemyšl, která stála v cestě vlastním jednotkám ustupujícím na západ, měla zůstat uzavřena , aby mohla plnit svůj úkol proti nepříteli. Měla představovat nedotčenou strategickou sílu, která může vzdorovat útoku nepřítele a případně jej ohrožovat z týlu.Pro nedostatek schůdných cest mimo pevnost však musela být otevřena. Proudila jí řeka vyčerpaných ustupujících vojsk a evakuovaného civilního obyvatelstva.Již v té době se do Přemyšlu dostala nákaza cholery , která se nezadržitelně šířila. Od 17.9 se kruh z ruských vojsk kolem Přemyšle uzavřel a pevnost jimi byla tři týdny obléhána. V pevnosti uvízlo asi dvaapůl tisíce vojáků různých jednotek ,kteří nestihli ústup. Do Lvova se zatím přestěhoval štáb 8.ruské Brusilovovy armády.


V cestě ustupujících armád se nachází jedna ze tří největších pevností té doby Přemyšl (Przemyšl).Lze ji srovnat se Verdunem a Antverpami.Byla budována v polských rovinách od roku 1853 jako hráz proti postupu ruských vojska na Vídeň. Bylo to 45 kilometrů vnějšího opevnění okolo Přemyšle, 42 pevností pro pěšáky a 25 dělostřeleckých pevností. Vnitřní patnáctikilometrové opevnění zahrnovalo 18 pevností, tři samostatné pevnostní okruhy a čtyři dělostřelecké pevnosti.Pevnost měla k dispozici letiště i bezdrátovou telegrafní stanici pro spojení s vrchním velením.Evropské značení silnic tehdy samozřejmě neplatilo. Přechod přes řeku byl doplněn dvěma vojenskými mosty.V rámci příprav na střet s nepřítelem byla řada vesnic v okolí srovnána se zemí ,civilisté odesláni hlavně do Čech a na Moravu. Pro lepší přehled v terénu bylo vykáceno téměř 1000 ha lesa.V roce 1914 byl velitelem pevnosti polní podmaršálek Hermann Kusmanek von Burgneustädten.

Během ruských pokusů o dobytí Přemyšle vyrazila protiofenzívou rakousko-uherská 2. a 3.armáda od Dunajce a začala zatlačovat ruské jednotky k východu. 8.10. již ruským obléhatelům Přemyšle hrozilo uvíznutí , proto bez boje ustoupili na východ. První obléhání Přemyšle bylo ukončeno.Horečně byly doplňovány zásoby. Během šesti dnů , kdy se dařilo udržet vlakové spojení, přijelo do Přemyšle 213 vlaků.Zimní výstroj se však do pevnosti nedostala.Železniční spoje k Přemyšlu byly ruskými vojsky přerušeny a přísun zásob uvízl.

Snaha rakousko-uherské armády postupovat dále na východ směrem na Lvov narazily na rozvodněnou řeku San, nedostatek zásob , nemocnost a vyčerpanost vojáků a ruský odpor.Po porážce 1.rakousko-uherské Danklovy a 9. německé armády u Ivangorodu a jejich ústupu ke Krakovu měla 3. a 4. rakousko-uherská armáda odkrytý levý bok tak nebezpečně, že 4.11. byl opět nařízen všeobecný ústup za Dunajec.Přemyšl se tak po druhé ocitla v ruském obležení.



Ofenziva 2. a 3.rakousko-uherské armády na východ osvobodila Přemyšl.Železniční spojení na jih pro doplnění zásob se však podařilo udržet jen šest dnů.Po Ústupu Danklovy armády , která operovala na severu , se musela 2.a 3.rakousko-uherská armáda stáhnout do původních pozic. Přemyšl byl podruhé obléhán.Bylo to nejdelší obléhání plně obsazené pevnosti za 1.sv.války.Za celou dobu nepronikli obléhatelé do pevnosti. Během obléhání bylo poprvé použito letadel ke strategickému bombardování.Pevnost byla bombardována ruskými letadly "Ilja Muromec" , která startovala z Varšavy.

Obléhání tentokrát trvalo 137 dnů , až do naprosté vyčerpanosti obhájců. Plánovaná doba udržení pevnosti byla 90 dnů. Na pováženou byla zdravotní situace v pevnosti. Cholera si vybírala každodenní daň na životech , v některé dny bylo pohřbeno až 300 lidí. Nedostatek topiva a letní výstroj přinutila vojsko zrekvírovat civilní nepotřebné šatstvo a z něj vyrobit zimní doplňky. Pořádaly se lovy na psy,kočky,potkany a vrány. Černý trh s nedostatkovými komoditami se rozšířil i mimo pevnost k obléhatelům.Nakonec pro nedostatek potravin byl velitel pevnosti podmaršálek Kusmanek ,se souhlasem císaře Františka Josefa, přinucen vzdát se Rusům. Stalo se tak 21.3.1915. Před kapitulací byla zničena všechna výzbroj a munice, vyhozeny mosty přes řeku San. Do ruského zajetí padlo kolem 120 tisíc vojáků z nichž 24 tisíc bylo raněných a nemocných. Druhé obklíčení si vyžádalo ztrátu asi 20 tisíc obránců a 36 tisíc obléhatelů na ruské straně.

Odloučení

Karel a jeho bratr Antonín prožívali tuto válečnou anabázi nejprve společně. Jako příslušníci 55.pěšího pluku byli součástí 3.armády. Společně ustupovali ze Lvova. Plukovní hudba nestála v boji v prvních řadách , nicméně sdílela osud svého pěšího pluku se vším nebezpečím a strádáním.jejich druhá sanitářská odbornost je s válkou dostatečně konfrontovala.Během pár týdnů od začátku války prošli vojáci v bojových podmínkách stovky kilometrů. V písemných vzpomínkách na bohuslavické vojáky je zmíňka o Antonínovi , který dosvědčuje , jak při odpočinku někde u Přemyšle byl při pojídání komisárku ranou do čela zastřelen jejich kamarád Antonín Žváček z Bohuslavic.

Již není jasné , kdy cholerou nebo úplavicí onemocněl Karel. Zda to bylo při ústupu ze Lvova v září , nebo při protiofenzivě v říjnu 1914. Mohli také oba dva zůstat v pevnosti při prvém obléhání mezi vojáky, kteří ji při ústupu nestihli opustit.Tam pak mohlo dojít k nákaze. Je jenom známo , že Antonín viděl svého bratra naposled v nemocnici v Přemyšli.On sám sdílel další osud vojenského hudebníka 55.pěšího pluku, zatímco Karel zůstal na špitální posteli v obléhané vojenské pevnosti.

Podle řádů rakousko-uherské armády se strava pro jednotky v poli vařila výhradně v polních kuchyních. Měla se skládat ze snídaně (káva nebo polévka), oběda (polévka,maso,zelenina) a večeře (maso a zelenina).Kromě toho ještě každý voják denně fasoval 400g chleba zvaného "komisárek" a tabák. Je otázkou, jak tato norma byla plněna v chaotických podmínkách ústupu po přeplněných cestách s váznoucím zásobováním a promíchanými jednotkami.Pro tyto případy byl každý voják vybaven jídelní miskou, která se dala použít i k vaření z železné zásoby potravin a z dostupných surovin.
Podle Antonínových vzpomínek ,poslední večer před rozchodem spolu vařili brambory k večeři. Druhý den Karel onemocněl a byl přijat do vojenského špitálu. To by mohlo nasvědčovat době ústupu od Lvova v září 1914 , někde v blízkosti Přemyšle. Zůstává však otázkou proč zůstal i v době říjnového dočasného osvobození Přemyšle a nebyl odsunut do vnitrozemí.Možná to ještě jeho zdravotní stav nedovolil, nebo k onemocnění došlo až při říjnové ofenzivě.


Po Gorlické ofenzivě,zahájenou 2.května 1915 německou 11.armádou a rakousko-uherskou 3.,4. a 2. armádou, která s velkou převahou smetla ruskou 3.armádu,se během měsíce vojska probojovala až k pevnosti Přemyšl a částečně ji obklíčila. 2.června 1915 ji generál Brusilov s ruskou 8.armádou opustil. Antonínovi se naskytla příležitost hledat svého bratra. Jak se dozvěděl od pradlen v nemocnici kde bratra zanechal, Rusové odvedli i všechny nemocné a Karel měl být mezi nimi. Dalších zpráv o něm nebylo.Tak se Karel stal jedním se statisíců nezvěstných světové války. Když v roce 1921 vytvořil v Dubicku sochařský Mistr Vojtěch Sucharda pomník na památku dubických padlých ,objevilo se Karlovo jméno mezi 26 dalšími, kteří se z války nevrátili.


Někde z Karpat (mohlo to být někde u Bardějova, jsou tam evidovány vojenské hroby příslušníků 55.pěšího pluku) poslal strýc Antonín své sestře Kristýně pohlednici se svým vojenským portrétem. Škoda , že se nedochovaly ty " písničky z dekunků". Pozdravované děvče se po válce stalo jeho manželkou.Výstroj a výzbroj , kterou nosil pěšák, vážila asi 27 kg. Jeho druhou zbraní ,kromě pěšácké pušky, byl lesní roh. Na lesní roh hrával v Dubické kapele ještě dlouhá léta a říkal mu "hornička".

Do bývalé Haliče se podíval znovu v letech druhé světové války , kdy byl s dalšími dubickými zedníky nasazen na stavbu vodojemu v Nikolajevu na Ukrajině.


Gorlická ofenziva



Gorlická ofenziva začala čtyřhodinovou palbou z tisíce dělových hlavní.Německá a rakousko-uherská vojska měla dvojnásobnou přesilu a v dělech převahu zhruba 5:1.Útok vedla nově zformovaná německá 11.armáda pod velením plukovníka Augusta von Mackensena snad jen s ojedinělými rakousko-uherskými jednotkami.Rakousko-uherská vojska podporovala útok na obou stranách německé armády až následující den po průlomu fronty. Ruská 3.armáda , v té době pod vedením generála Radko Dimitreva,byla po útoku zcela rozvrácena, přisunované zálohy byly strhávány ustupujícími jednotkami.Ofenzíva vrátila střední i východní Halič Rakousku-Uhersku.Rusové ztratili 344 děl a půl milionu vojáků.

Rakousko-uherská 3.armáda byla po zpětném dobytí pevnosti Přemyšl rozpuštěna. Část byla přičleněna ke 4.rakousko-uherské armádě a zbytek byl předán do nově vzniklé 5.armády, opět pod velením Svetozára Boroeviče von Bojna.Ta byla odeslána na italskou "Sočskou " frontu. Tam se ocitl i strýc Antonín Kopa a jeho kamarádi, Antonín Kotrle a František Kupka.

Pokračování :

Antonín Kopa na italské frontě a návrat do Československé republiky.

Karel Kopa v Rusku a Sovětském Svazu.


Literatura a odkazy :
  • Václav Medek : Dějiny Dubicka
  • Prof.Miroslav Žváček : Dějiny dubické kapely
  • Vladimír Kupka : Pevnosti Krakov a Přemyšl
  • Zdeněk Sedláček : Rakousko-uherská armáda 1914 - 1918
  • Pavel Trnka : První světová válka v Karpatech – průlom u Gorlice
  • Jozef Vričan: Po zapadlých stopách českých vojáků.
  • Ing. Evžen Topinka ( Lvov) : ČEŠTÍ VOJENŠTÍ HUDEBNÍCI V HALIČI
  • Kolektiv : Bohuslavice od nejstarších dob po dnešek (1356-1980)
  • Eliška Papcunová : Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 (bakalářská diplomová práce)
  • Fotoarchiv rodiny Matějovy a Kopovy




  • Jan Kopa

    září 2012, duben 2016



        Webový občasník

        Úvodní stránka